Mladý režisér Tomáš Dianiška se po úspěšné inscenaci Transky, body, vteřiny vrátil na prkna ostravského Divadla Petra Bezruče, aby právě zde – a nejen pro ostravské publikum – znovu ožila slavná zpěvačka Věra Špinarová. A nutno říct, že toto zábavné a dojemné „zmrtvýchvstání“ je rozhodně něčím, co byste si v nastávající divadelní sezóně neměli nechat ujít.
Dianiška zpracoval život legendární ostravské zpěvačky s výjimečným hlasovým fondem a vytvořil z něj vkusnou a nepřehnanou pietu. Společně s dramaturgyní Annou Smrčkovou dal vzniknout inscenaci, která je spíše koncertem než klasickou činohrou. Zpívané pasáže však inscenaci, na rozdíl například od Marty na Letní scéně Musea Kampa, posouvají kupředu a recitální styl v případě Špinarky opravdu není na škodu. Tomuto pojetí nemálo napomohl také fakt, že hlavní představitelka Markéta Matulová skvěle zpívá.
Role Věry Špinarové ostravské herečce dokonale sedla. Markéta Matulová k této postavě pasuje herecky i typově. Úchvatný je i její zpěv posazený do správné tóniny. Také se dokázala přiblížit k pro Špinarovou tak specifické barvě hlasu. Zpěvaččiny písničky v jejím podání vysílají do publika nepopiratelnou nálož energie. Uhrančivým a strhujícím způsobem hraje malého spratka, prostořekou začínající zpěvačku i hvězdu popmusic. Není divu, že její pěvecké umění, rozsah a technika dostaly v inscenaci tak velký prostor. V tomto ohledu nezaostává ani Jakub Burýšek, který ztvárnil Lubomíra Špinara, bratra Věry, ale i několik dalších postav. Jeho interpretace The Beatles na samotném začátku inscenace je příslibem, že jste do divadla zavítali na něco opravdu výjimečného. Během představení vám nejednou proběhne mráz po zádech.
Vedle Markéty Matulové a Jakuba Burýška vyniká také hudební doprovod vedený Janem Gajdicou, který se svou souhrou a úrovní interpretace může rovnat s nejednou profesionální hudební skupinou. Divadelní kapela navíc sestává ze známých osobností ostravské hudební scény, z nichž mnozí Věru Špinarovou znali osobně. Mezi písně, které v inscenaci zazní, patří hity jako Raketou na Mars, Andromeda, Já tě závidím nebo nejznámější hit Ennia Morriconeho Jednoho dne se vrátíš. V souvislosti s ním pobaví Věřin komentář o nesmyslností textu této slavné písně.
Zpívané pasáže inscenaci posouvají kupředu a recitální styl v případě Špinarky opravdu není na škodu.
Činoherní část představení zpracovává výjevy ze života Špinarové od jejích školních let až po smrt. Detailně je vykreslen její vztah s matkou a milovaným bratrem Lubomírem, který tragicky a za záhadných okolností zahynul, či politická minulost. Zmíněny jsou také zpěvaččiny melancholické chvíle v ostravském Baru U Waldemara.
Dokumentární fikce, jak inscenaci definuje sám její autor, neopomíjí ani stinné stránky zpěvaččina života včetně jejích negativních povahových rysů. Dianiška si přitom počíná realisticky, zejména díky tomu, že vycházel ze vzpomínek pamětníků, dobového tisku a záznamů tehdejšího rozhlasového a televizního programu. Vystihuje tak osobnost Špinarové a zdůrazňuje nejen její nešvary, ale především obyčejnost a citlivost, kterou vynikala.
O scénografii se postarala Lenka Odvárková, která umístila hudebníky přímo na jeviště a okolní stěny vyzdobila dobovými (převážně z období normalizace) dokumenty a doplnila je o plakáty Věry Špinarové. Byt či Bar U Waldemara situovala na okraj scény. Celek působí kompaktně a nerušivě. Scéna navíc hezky sedí i do jiných než divadelních prostor, jak se ukázalo například v multifunkční hale Gong, kde inscenace hostovala během Colours of Ostrava.
Dianiškova obvyklá, místy až drastická nadsázka je tentokrát pojata velmi citlivě, byť zrovna u ostravského publika by ostřejší a výraznější humor jistě prošel. Zůstal však věrný své režijní metodě opřené o poetiku a také zde často používá jevištní zkratku. Vztah mezi postavami je schopný vyjádřit jediným gestem ruky, které je naprosto srozumitelné a vypovídající. Mohlo by se zdát, že v první polovině dává režisér Matulové až příliš velký herecký i pěvecký prostor vzhledem k celkové stopáži. Ovšem v rámci druhé části představení diváka přesvědčí, že jeho záměr byl zcela promyšlený. Zařazení nejslavnějšího hitu Špinarové na závěr se jeví jako prvoplánové, svůj účel však plní dokonale dojímavě. Na setmělém jevišti stojí nasvícený mikrofon, odkudsi zdáli se nese hlas Věry Špinarové a hluboko v pozadí se blýskají zlaté a platinové desky, které si tato mimořádná zpěvačka vyzpívala.
Tento povedený, ale nikterak překvapivý životopis slavné ostravské rodačky, si již několikrát vysloužil ovace vestoje. A nejen to. Inscenace získala Cenu divadelní kritiky v kategorii Nejlepší poprvé uvedené české hry. Markéta Matulová si pak odnesla totéž ocenění v kategorii Ženský herecký výkon za roli Věry. Divadlo Petra Bezruče svou (a Dianiškovou) Špinarkou tak prokázalo, že ostravská divadelní scéna stojí za pozornost.
