Přestože sklářský výtvarník František Jungvirt (* 1996) dokončil studium na UMPRUM teprve letos, má na svém kontě řadu spoluprací. Například se sklárnami Moser a Ajeto nebo společnostmi Prim, DS Automobiles, Google a dalšími. Tvoří pod vlastní značkou františek jungvirt. a mimoto působí jako kreativní ředitel KLIMCHI. S talentovaným designerem jsme se setkali v jeho pražském showroomu a detailně se vyptali na jeho kariéru i jeho vnímání sklářství jako oboru.
Jaké bylo tvoje první setkání se sklem?
Pocházím z Vimperka, kde dřív bývala menší sklárna. Dnes už bohužel neexistuje, ale jako dítě jsem tam rád chodil. Poprvé mě na huť vzal děda, který byl brusičem skla. Se sklem jsem se tedy poprvé setkal už ve svém rodném městě a také jsem si tu poprvé zkusil foukat do sklářské píšťaly.
Kdy sis uvědomil, že se sklu chceš profesně věnovat?
V podstatě jsem se rozhodl hned po základní škole, kdy jsem si vybíral, kam půjdu dál studovat. Zúčastnil jsem se Burzy škol v Prachaticích a zaujal mě výklad zástupkyně třeboňské školy, takže v tu chvíli to bylo neplánované a spontánní. Ale jelikož jsem odmala chodil do ZUŠ a měl vztah k výtvarnému umění i hudbě, dávalo mi smysl jít do Třeboně na malbu skla. A během studia mě sklo tak nadchlo, že jsem se mu chtěl věnovat dál. Proto jsem po střední zamířil do Ateliéru skla na UMPRUM, kterou jsem před několika měsíci dokončil.
Zmiňuješ hudbu – řadu let jsi hrál na trubku, i v orchestru. Neměl jsi dilema, zda si vybrat design, nebo hudbu?
Hudba mě vždycky bavila a v rodině máme vedle sklářského brusiče i profesionálního muzikanta. Takže logika by v tom byla, ale osobně jsem hudbu vždy bral jen jako koníček. Když jsem se rozhodoval, na jakou školu jít, chtěli spíš ostatní, abych šel studovat hudbu. Mě samotného to nelákalo, i když mi hraní šlo. Ale neměl jsem v sobě touhu se tím živit. Vedle umělecké školy jsem zvažoval spíš medicínu nebo ekonomku.
Zahlédla jsem ale, že trubku máš vystavenou na chodbě. Hraješ rekreačně dodnes, nebo představuje spíš artefakt z minulosti?
Trubku sice mám, byl to dárek od kamaráda, ale na hraní už jen vzpomínám. Orchestr, ve kterém jsem hrál, sice stále funguje, jenže nemám tolik času, abych mohl cvičit. A trubka vyžaduje pravidelný trénink, aby měl člověk nátisk. Proto nastal moment, kdy jsem se musel rozhodnout, zda se budu stoprocentně věnovat sklu, nebo pokračovat i ve hraní. Asi tušíš, jak to dopadlo.
Věnuješ se hudbě aspoň volnočasově v roli posluchače?
Neřekl bych o sobě, že jsem hudební znalec, ale na koncert rád zajdu. Když se člověk něčemu věnuje jedenáct let, hned tak ho to neopustí. Občas tak chodím na koncerty do kostela a v Praze mám také celou řadu příležitostí, třeba Pražské jaro.
Vraťme se zpět k tvému oboru. Co tě na práci se sklem nejvíce baví?
U skla cítím nevyčerpatelné možnosti. Můžu ho zušlechťovat v jeho studené formě, i s ním pracovat u sklářské pece, kde má tekuté skupenství a lze ho všelijak tvarovat. Rád přecházím od užitkových produktů jako skleničky, mísy, vázy k uměleckým objektům a konceptuálním instalacím. Takže na sklu mě nejvíc baví jeho škála neomezených možností, které nabízí.
Sklo mnohdy působí křehce a nemám z něj pocit, že by sneslo leccos. Opravdu neexistují žádné limity?
Jako každý materiál má i sklo své limity, paradoxně možná nejvíc. Ve své tvorbě jdu někdy sklu naproti a pracuji s ním v jeho přirozené podobě, jindy ho ale „znásilním“ a ukážu díky tomu jinou emoci. Stejně tak lze, což také občas dělám, kombinovat sklo s dalšími materiály, a tím získat zase další výraz, než by mělo sklo samotné.
Co se limitů jako takových týče, řekl bych, že jsou hlavně měřítkové. Nelze dělat obrovské věci ze skla, které by byly z jednoho kusu. Mám na mysli desetimetrové skulptury, které umožňuje například kov či beton. A samozřejmě roli hrají také finanční mantinely – materiál je v dnešní době hodně drahý, proto je třeba přesně vědět, co s ním chci dělat. Takže sklo má určitě spoustu mínusů stejně jako plusů. Ale tou variabilitou, kdy sklo může být transparentní či opakní, povrch může být drsný i lesklý a hladký, se skrze něj dá vyjádřit spousta emocí. V tom spatřuji zmíněnou neomezenost.
Jakým projektem jsi ukončil své studium na UMPRUM?
Vytvořil jsem sérii pěti objektů s názvem Florální tvorové. Navazoval jsem tím na svou studijní tvorbu. Celých šest let jsem se totiž zabýval tvarem vázy a inspiraci jsem často bral z přírody. Tyto objekty čerpají ze secese, ale také ze současného dění. Výsledkem diplomové práce jsou vázo-objekty, na nichž jsem pracoval trochu jinak, než když navrhuju designovou vázu. Kombinoval jsem skleněnou plastiku s živým materiálem jako květiny, abych zjistil, nakolik může pomoci získat objektu hlubší výpovědní hodnotu. Protože většinou se nechává vyznít čistě daný objekt, který se postaví na sokl. Sám jsem se chtěl ale dostat do nové roviny zpracování a prezentace díla.
V čem dalším kromě přírody nacházíš inspiraci?
Hodně mě zajímá řemeslnost skla a tradice. U svých produktů lpím, aby byly dotažené nejen výtvarně, ale i po řemeslné stránce. Často také sahám po tématech, která mi pomáhají v danou chvíli řešit nějakou situaci. Objevují se u mě náboženské náměty nebo motivy spojené s rodinou a místem, odkud pocházím. Například v bakalářce jsem se věnoval druhům hmyzu, které jsou pro nás životně důležité. Informace o přírodě, které jsem do absolventské práce zakódoval, jsem získal od prarodičů a ze šumavských lesů. Veškerá moje inspirace se tak pohybuje v rovině příroda, rodina, duchovno a řemeslo / staré techniky.
Jednou z tvých posledních kolekcí je dvojice váz Wavy. Představíš nám je blíže?
Kolekce navazuje na mou předchozí tvorbu, v níž se zabývám přirozenými vlastnostmi skla, tvaroslovím vázy a zvlněnými liniemi. To vše se promítá i u dvojice váz Wavy v tmavě rubínové a smaragdové barvě. Když se podíváš na moje předchozí věci, převažují pastelové a výrazné barvy. Proto jsem tentokrát zvolil tmavší, vážnější tóny. Tvarem jsem se opět inspiroval v lese, mohou připomínat šištici s různými záhyby.
Wavy je momentálně největším kusem, který mám v portfoliu. Váží zhruba šest kilogramů. Tomu odpovídá i náročnější výroba, protože opracování není snadné. Skláři zvládnou vyrobit pouze dvě do hodiny, přičemž někdy je použitelná jen jedna, abychom zachovali špičkovou kvalitu. Tyto vázy jsou vytvořené technikou podjímání, obsahují tak barevný přechod, který je viditelný na přímém světle. Mojí vizí bylo vytvořit vázu, která bude funkční, ale může působit také jako objekt, který už sám o sobě vzbuzuje dojem.
Když se výrobek nepovede, můžeš materiál zrecyklovat?
Když kombinuji dvě a více barev, je to komplikovanější. Ale jednobarevné věci lze lehce roztavit a recyklovat. Do další várky můžu použít až 30 % střepů.
Nakolik se jako designer zapojuješ do samotného výrobního procesu?
Ve sklárnách jsem často přítomen a dohlížím na vznik – udávám tvar, barvu a hlídám parametry výrobku. Musím mít tedy předem definované, jak silné budou stěny výrobku, v jaké barvě, jaká technika se má při výrobě použít, … Na brusírně řeším, jak hluboký má být brus, do jakého lesku, má-li být produkt leštěný. Takže hlídám každý jednotlivý krok, který při výrobě probíhá.
Co lidi obvykle překvapí, že jedna váza projde až dvanácti páry rukou, než se dostane na trh. U sklářské pece je potřeba více sklářů, každý má svůj úkol. Jeden nabírá sklo, druhý na to nabírá hmotu a třetí připravuje formu. U takhle těžké vázy pomáhá další držet sklářskou píšťalu, aby s ní vůbec bylo možné otáčet, a jiný sklář pak odnáší výrobek do chladicí pece, aby se sklo zbavilo vnitřního pnutí a neprasklo. Podobné je to na brusírně. Také zde je několik úkonů, které mají rozdělené, aby vše odsýpalo a výroba se neprodražovala ještě víc.
U výroby také záleží, na co se daná dílna specializuje. Některé dělají jen základní úpravy, což je broušení dýnka (to, na čem váza stojí) a vršku. Jiné se zase zabývají pouze dekorováním, kde do skla vybrušují různé hvězdičky a další známé motivy. S jedním produktem většinou objedu tři různá místa v republice, kde mi udělají různé potřebné úpravy.
Dokázal bys svůj návrh sám vyrobit?
Určitě ne. Každý krok ve výrobním procesu je tak specifický, že potřebuju odborníky, abych dostal finální produkt. Sklářští mistři za sebou mají kolikrát přes patnáct let praxe, aby vůbec dokázali mé návrhy zhotovit. Navíc je nutná asistence několika dalších lidí, kteří skláři pomáhají. U specifických projektů, jakým byla například moje diplomka, pak existuje pouze jeden, dva lidi v republice, kteří byli schopní objekty danou technikou vytvořit.
Já sám tedy zastávám pozici designera a sklárny představují moje třetí ruce, které mi pomáhají s realizací. Vystudoval jsem střední školu zaměřenou na malbu na sklo, takže pokud mám něco malovaného, rád to zrealizuju. Ale vše ostatní přenechám znalcům.
Jaká je momentálně situace sklářského oboru? Vychovává si ten jeden, dva odborníci své nástupce, aby jejich znalost nezanikla?
V bakalářské práci jsem se zabýval technikou rodiny Blažkových, která vyvíjela výukové pomůcky (realistické skleněné modely přírodnin) pro Harvard. Technika bohužel zanikla spolu s tou rodinou, protože ji nestihli předat. Dnes je situace obdobná. Nám mladým se nechce dělat fyzicky náročnou práci, což sklářství je. Navíc ke sklu člověk musí mít vztah, aby s ním mohl pracovat. Když to dělá jen jako zaměstnání, pro peníze, je to na výsledku znát. Ale naštěstí je pár jedinců, kteří se o sklo zajímají. Také děkuju za sklářské školy a učiliště, které pomáhají v dětech budovat vztah ke sklu a umožní jim pracovat pod dohledem mistrů, aby se staly stejně dobrými.
Konzultuješ se skláři dopředu své návrhy?
Rozhodně. Když si nejsem něčím jistý, radíme se a diskutujeme. Řešíme výrobní postup a nakolik bude potřeba jít některým technikám naproti, abychom byli schopní návrh realizovat. Například obě absolventské práce jsem řešil hodně s předstihem, než šly do výroby. Jednalo se však o experimentální projekty, kde byla vítaná i náhoda. Trochu jiná situace je pak u designu, kde potřebuji dopředu přesně vědět, jak se co bude vyrábět. Znát konkrétní technologii a od začátku s ní při návrhu pracovat.
Když tedy začínáš nový návrh, co je prvním krokem?
Kalkulace. Když navrhuju pro designové značky, musíme si nejprve ujasnit, v jaké cenové hladině se má výsledný produkt pohybovat. Každá technika, způsob barvení jsou různě finančně náročné a designer potřebuje dopředu vědět, kde jsou jeho hranice. Teprve poté začnu tvořit konkrétní návrh, v němž na vše zmíněné beru ohled.
Stalo se ti, že jsi navrhl něco nerealizovatelného?
Občas jsem musel udělat nějaké ústupky nebo proces výroby trochu pozměnit. Ale spíš výjimečně. Dobře si totiž uvědomuju, že mě hodina na huti stojí 11,5 tisíce korun – zaplatit několik lidí, materiál a energie není v dnešní době žádná sranda. Takže se snažím podobným komplikacím vyhýbat a přijít s návrhem, o kterém vím, že je realizovatelný.
Takže designer může mít hlavu v oblacích, ale také nohy pevně na zemi…
Přesně tak. Můžu vytvořit snový design, ale zároveň musím mít jistotu, že je po něm poptávka. Protože náklady se v takových případech vyšplhají do desetitisíců. Je nutné dopředu promyslet, jak s takovým výrobkem pracovat a zda jsem schopný ho prodat. Protože v aktuální situaci už nedokážu pod 700 korun vyrobit ani skleničku, pokud nechci slevit ze své kvality. A to nechci. Pouze u uměleckých objektů a instalací o ceně tolik nepřemýšlím.
Jak vidíš budoucnost sklářství, i vzhledem ke zmíněné finanční náročnosti?
Jsem optimista. Věřím, že přijít o české sklářství nikdo z nás nechce. Samozřejmě dojde k určité redukci. A také ke zvyšování cen produktů. I značky, které mají široce dostupný sortiment, budou muset zdražit. Z kvalitního skla se tak stane ještě luxusnější zboží. Bude třeba přemýšlet v jiných číslech a vyvíjet takové produkty, které budou prodeje schopné, abychom se v oboru uživili. Ale jinak nevidím důvod, proč s tím přestávat. Naopak věřím, že by situace mohla lidem pomoct si pochopit hodnoty řemesla a od toho odvíjející se cenu.
Jakou pověst má současné české sklo v zahraničí?
České sklo má stále obrovské renomé, zejména v Emirátech, Británii nebo Americe. Jelikož pracuju i pro zahraniční značky, mohu to říct s jistotou. V zahraničí vědí, že české sklo je pojem a má vysokou kvalitu. České sklářství má stále co nabídnout, určitě jeho věhlas neskončil u olovnatého broušeného křišťálu.
Školu jsi sice dokončil nedávno, ale na kontě už máš řadu spoluprací. Na kterou nejraději vzpomínáš?
Každá zkušenost a spolupráce je pro mě cenná. Rád vzpomínám na všechny, i na ty, které měly nějaká úskalí. To mě totiž posunulo profesně a naučil jsem se díky nim něco nového. Těžko by se mi tedy jmenovala jedna konkrétní.
Co bych ale rád zmínil, je spolupráce s KLIMCHI, kde od roku 2020 zastávám post kreativního ředitele. Jde o českou značku, která má velký přesah do zahraničí. Zhruba 90 % produkce jde na zahraniční trh. Tím pádem se dostaneme i k velmi zajímavým zakázkám.
Nedávno jsem se také spojil s DS Automobiles. Výsledkem naší spolupráce, jež probíhala pod záštitou Czech Design Week, je série uměleckých fotografií. K realizaci jsme přizvali i další luxusní značky: cukrářský boutique Věnečky Janeček, floristické studio Provoní a české hodinářství Prim Manufacture. Ústředním objektem focení se stal vůz z limitované edice DS 7 Crossback Louvre. Šlo mi o vytvoření neobvyklého prostředí pro focení a propojení různých produktů. Společným jmenovatelem všech zapojených značek je umělecký přesah, historický odkaz a špičkové řemeslo. Umělecká zátiší v sérii pracují s určitou naivitou a nadsázkou, ať už se jedná o vázy připoutané bezpečnostními pásy, hostinu v kufru vozu či galerii váz na kapotě.
Liší se česká a zahraniční klientela?
Cílová skupina u nás i v zahraničí je stejná. Spíš bych řekl, že je početnější. V zahraničí najdeš víc lidí, kteří rozumí sklářskému řemeslu a dokážou ho ocenit.
Čím to podle tebe je? Chybí u nás sklářské události, které by lidem řemeslo ukázaly?
To ne, sklářských sympozií a dalších akcí, kde se lze potkat se sklem, je v Česku dost. Ale ukazují se na nich spíše experimentální věci, které se neprezentují jako něco, co má hodnotu. Sklo u nás není vnímané jako luxury artikl.
Také nám chybí výchova ke „kultuře žití“ – tím myslím naučit se vnímat hodnotu, mít vkus, dokázat si sám vybrat umělecké dílo a vědět proč. I pro mě samotného to bylo těžké, zvlášť když jsem se z Šumavy přestěhoval do Prahy. Teprve když jsem se seznámil s dalšími umělci, začal jsem tohle všechno vnímat.
V zahraničí daleko lépe funguje bytová kultura. Je normální najmout si designera, který ti pomůže zařídit byt. Vybrat doplňky s ohledem na kvalitu, případně doporučit investiční věci. Většinou jde o pár děl, v zahraničí se nebojí investovat do solitéru. Řekl bych, že u nás stále převažuje touha po kvantitě. Domácnosti jsou plné cetek, přitom za jejich souhrnnou cenu by se dala pořídit jedna skutečně kvalitní věc, která bude mít přidanou hodnotu. Ale jak říkám, je to o edukaci. Vyhledávat média či sociální sítě zaměřené na design, sledovat trendy a formovat tak svůj osobní vkus. A znovu dodávám, že jsem se tomu musel naučit i já sám.
Jaký je tvůj zatím nesplněný sen?
Momentálně jsem rád, že jsem dokončil školu a že se můžu naplno věnovat tomu, co mě baví. Za to jsem vážně vděčný, hlavně své rodině. Nebýt její podpory v začátcích, nemohl bych sklo vůbec dělat. Člověk by se měl v životě neustále posouvat kupředu, to je i mým velkým přáním. Nesplněné sny určitě mám, ale jelikož o všem přemýšlím dost dopředu, můžu už teď říct, že k nim mířím a pracuji na jejich vyplnění.
Co ti studium na UMPRUM dalo?
Mimo jiné mi dalo už zmíněné povědomí a vnímání designu a jeho hodnoty. Studoval jsem pod vedením Ronyho Plesla a ten nás nabádal, abychom se nesrovnávali jen v rámci českého měřítka, ale s těmi nejlepšími na světě. Učil nás, abychom si nedávali malé cíle. Naopak nás vedl k překonávání překážek, abychom ze sebe dostali maximum. To také vnímám jako velké plus. Škola mi také pomohla vybudovat si podhoubí, díky kterému můžu fungovat i po dostudování a uživit se v oboru.
Kromě pražské UMPRUM jsem se hlásil i do Zlína a do Ústí nad Labem. Už na střední škole jsem sledoval dění na všech třech ateliérech a věděl jsem, čemu se vedoucí a jejich studenti věnují. U pražské školy mi imponovalo, že Rony nechává svým studentům určitou volnost. Věděl jsem tedy, že se budu moct věnovat vlastní cestě a vytvářet komplexní věci, u kterých využiju techniky a znalosti řemesla získané během studia na střední škole. Proto když mě vzali na UMPRUM, dál jsem se nerozmýšlel. Tušil jsem, že mi tam bude dobře a dostanu příležitost se realizovat.
Aktuálně probíhá tvoje zatím největší samostatná výstava ve Sklářském muzeu v Novém Boru. Co od ní můžeme očekávat?
Jedná se o mou první výstavu po dokončení školy, a právě studiu jsem se ji rozhodl zasvětit. Je tedy retrospektivou a výběrem toho nejlepšího z mé tvorby za posledních šest let. Mezi exponáty jsou zastoupené školní i mimoškolní projekty pro různé značky, galerie a další zadavatele.
Šest let není zase tak dlouho, ale přece – změnil se za tu dobu nějak tvůj styl?
Rozhodně. Dokonce bych řekl, že na výstavě je to hezky vidět. Vyčistil jsem svůj způsob myšlení. Po střední škole, kde jsem studoval malbu na sklo, jsem se hodně věnoval dekorativismu. Dříve jsem tak malbou pokryl celé vázy. Šlo mi hlavně o dekor, aniž bych nějak zvlášť řešil jeho podklad. Tohle se změnilo a dnes s malbou ve svých dílech pracuji pouze v rámci barevné hry.
V průběhu studia vzniklo také několik navazujících projektů. Ať už se jedná o různé velikosti jednoho tvaru, nebo kolekce, které prošly určitým vývojem a neustále je zdokonaluji. Takže ano, moje tvorba se i za tak krátkou dobu hodně vyvinula a proměnila. Navíc mě nebaví dělat stále totéž, proto vyhledávám a přijímám více umělecké projekty, kde se můžu projevit zase trochu jinak a dostat svou práci do nové roviny.
Máš na mysli třeba nedávnou Underwater Collection pro sklárnu Ajeto?
Přesně tak. Sklárna mě oslovila se zadáním na tvorbu uměleckých objektů. Jelikož Ajeto spoluzakládal Bořek Šípek, chtěl jsem do této kolekce vnést i jeho odkaz. Šípek a jeho postmoderna jsou pro mě symbolem volnomyšlenkářství ve sklářství. Tento svůj otisk zanechal i v Ajeto. Odráží se ve způsobu, jak tam dodnes pracují s horkým sklem a tvarováním z ruky. To jsem chtěl zachovat a využít skutečnosti, že skláři z Ajeto mají díky spolupráci s Bořkem Šípkem know how, které nemá žádná jiná sklárna. Návrhy se v některých aspektech vracely k prvopočátku Ajeto, a to by nikde jinde nedokázali realizovat.
Vyšel jsem z tvarů, s nimiž běžně pracuju, ale propojil jsem je s historickými souvislostmi a ozvláštnil je, abych jim dodal na unikátnosti. Zvolil jsem téma podvodního světa, mořských živočichů a barev, kterému jsem se dříve také věnoval. Jako u každého svého projektu jsem i zde propojil tradiční odkaz českého sklářství se současným výrazem.
Jak dlouho kolekce vznikala?
Sama o sobě celkem rychle, asi tři měsíce. Ale taky je třeba říct, že jde o výsledek letité práce. K této formě bych nedospěl, kdybych se jí nevěnoval už dříve. Na tomhle místě bych rád citoval Evu Eisler. Ta o svém nejminimalističtějším náramku prohlásila, že jeho hodnota není pouze v jeho tvaru a materiálu, ale také v cestě, kterou ušla, aby k tomuto konkrétnímu šperku dospěla. Hodnotu věci utváří vědomosti a zkušenosti výtvarníka, nikoli doba zpracování. Takže můžu říct, že váza vznikala tři měsíce, ale také bych mohl říct, že vznikala jedenáct let, po které se sklu věnuju. Je totiž souhrnem všech znalostí, které jsem za tu dobu získal.
