Slavný román Fredrika Backmana Muž jménem Ove dosáhl světového ohlasu a dočkal se také svého zfilmování. Po osmi letech přichází americký remake, Muž jménem Otto, s Tomem Hanksem v hlavní roli. Porovnání je v tomto případě velmi snadné. Záleží jen, zda upřednostňujete chladný sever, nebo slávu a lesk s happyendem.
Režisér Marc Forster je mužem mnoha filmových tváří. Na svém kontě má zdařilé snímky jako například oscarový Ples příšer (2001) či bondovku Quantum of Solace (2008). Z jeho tvorby posledních let pak lze zmínit disneyovku Kryštůfek Robin (2018). Nyní je podepsaný pod filmem Muž jménem Otto natočeného na motivy slavného severského románu. V něm nám servíruje naprosto nenáročnou, místy až příliš ukřičenou a afektovanou oddechovku, na kterou se můžete podívat klidně s celou rodinou. Nebo si u toho naopak zdřímnout.
Mrzout Otto před půl rokem ztratil svou manželku. Zároveň s ní ztratil i svůj smysl života a už mu nedělá radost žít. Proto si zajde koupit provaz, aby své trápení jednou provždy ukončil a urychlil svůj odchod ze světa. Jeho ponuré plány naruší mladá rodina, která se právě přistěhovala do sousedství. Hned od prvního dne jsou s ní samé potíže, zejména s Marisol, extrovertní těhotnou ženou mexického původu. Ta Otta s lecčíms konfrontuje, což se nejprve setkává s mužovou nelibostí. Averze se ale pomalu mění ve vzájemné sympatie a začíná se rodit opravdové přátelství, které změní nejeden život. Chvílemi až na sílu dojemný příběh o lásce a pospolitosti zcela předvídatelně ukazuje, že rodinu lze najít i v těch nejméně očekávaných chvílích.
Muž jménem Otto se zařadí mezi všechny ty filmy, v nichž jsou „nenapravitelní“ morousové tak umlácení láskou, že zkrátka nedostanou na výběr a jejich příběh musí skončit happyendem.
Ráda bych se vyhnula přílišnému porovnávání. Severská kinematografie se od té hollywoodské diametrálně odlišuje. Vzniklý remake pak vnímám jako snahu obě kultury přiblížit. Snímek je přitom přesně takový, jak lze očekávat. Forster vytvořil nenásilnou, přímočarou a předvídatelnou dramedii, která ničím nepřekvapí.
Již po prvních deseti minutách tušíte, jak to celé skončí. Na druhou stranu jde o celkem příjemnou podívanou, která – až na pár opravdu špatných okamžiků – příjemně ubíhá ve stále stejném rytmu a tempu. Některé dialogy příliš tlačí na pilu a snaží se být komické i tam, kde se mluví o vážných tématech. Přílišná doslovnost hollywoodské verzi také nesluší.
Za jeden z těch skutečně špatných momentů snímku považuji větu: „Vaše žena mě přijala, když mě všichni měli za monstrum, protože jsem transgender.“ Nejspíš na vás nyní působí jako vytržená z kontextu a dost strojeně. Přesně takový dojem budí i během sledování filmu. Jedinou větou tvůrci vyhodili snímek z jeho plynulosti. Přiznávám, že jsem nepochopila potřebu této vsuvky, ani proč už nestačil gay, který vystupuje v originálu.
Na rozdíl od filmového Oveho nepřináší Otto v podání Toma Hankse do charakteru vůbec nic nového. Nevraživost vůči okolí pak Hanksovi nelze věřit, jelikož je na něm od samého začátku patrná jistá laskavost. V této roli Tom Hanks zkrátka nezafungoval. Postava nenávistného a nenáviděného morouse by lépe sedla jinému typu herce. Mně osobně by se líbil například Anthony Hopkins.
Děj doprovází flashbacky z Ottova života. Z dob, kdy žil se svou ženou a kdy pracoval. Vzpomíná tak na své mládí, své (nenaplněné) sny a cíle. Což by samo o sobě nebylo problém, ostatně o tom příběh je. Problémem je, že Otta hraje Tom Hanks. Se vší svou laskavostí a nevyrovnáním se se světem nepřipomíná ve změti flashbacků nikoho jiného než zestárlého Forresta Gumpa. A nutno podotknout, že tenhle Forrest neběží.
Příběh se točí především kolem Otta a Marisol, kteří jsou svými naprostými protipóly. Jejich kontrastní povahy jsou zdrojem zábavy a spolehlivě utáhnou celý film, i když kratší stopáž by snímku prospěla. Působil by pak svižněji a tvůrci by se vyhli zbytečnému opakování některých motivů. Ostatní postavy budí zdání, že jsou navíc. Že je scénář připsal jen proto, aby byl film zalidněný.
Snímek je tedy zábavný, ale emocionálně diváka nijak nestrhne. Ani tón snímku není po celou dobu konzistentní. Zatímco jednu chvíli nabízí do detailu okopírované severské motivy, v zápětí z něj hned čiší 100% Hollywood. Chybí mu přirozená prolínavost. Stejně tak ne vždy zapadá hudba. Sama o sobě je sice skvělá, ale ne vždy mi k dané scéně seděla.
Muž jménem Otto se zařadí mezi všechny ty filmy, v nichž jsou „nenapravitelní“ morousové tak umlácení láskou, že zkrátka nedostanou na výběr a jejich příběh musí skončit happyendem. Díky tomu jde o příjemný snímek, byť s hromadou výhrad. Pokud však nejste příliš nároční a neznáte originál, nemusíte být nutně zklamaní.
