Vážná hudba. Mahler. Bernstein. Beethoven. Housle. Violoncello. Design. Minimalismus. Perfekcionismus. Symfonické orchestry. Koncertní sály. Dirigentská hůlka. Témata, která řadového diváka většinou neosloví. V případě Tár však jdou všechna očekávání a stereotypy stranou. Snímek představuje hypnotickou jízdu, při které se sjedete Mahlerem a euforie vám vydrží až do druhého dne. Zaručený filmový a hudební zážitek.
Tár je velkým a stylovým návratem režiséra Todda Fielda, na který se opravdu vyplatilo šestnáct let počkat. Lydii Tár zachycuje v nelehkém období jejího bouřlivého života, kdy se nachází na samotné špici své kariéry. Má milující rodinu, získala spoustu ocenění a úspěchů po celém světě a diriguje v Berlínské filharmonii. Nyní se chystá na svůj poslední a zároveň životní vrchol v podobě živé nahrávky Mahlerovy páté symfonie. Zároveň má jednu velkou a nebezpečnou slabost. Tár se stává obětí svého vlastního talentu a slávy.
Snímek je bohatý na informace ze zákulisí dirigentů a vážné hudby. Značnou část se divák dozví z rozhovoru, kterým film začíná. Úvod je dobře promyšlený – převyprávěný životopis věhlasné dirigentky Lydie Tár nedělá dojem pouze na fiktivní filmové publikum, ale i na diváky v kinosále. Počáteční scéna, jež má přes deset minut, věrohodně přesvědčuje obecenstvo o tom, že má tu čest setkat se s opravdu talentovanou osobností plnou okouzlujícího šarmu, již nelze neobdivovat.
První minuty filmu plynou pozvolna a jemně. Tářin příběh zpočátku nic dramatického nenaznačuje, až na drobnou paranoiu a vleklé problémy se spánkem. Její posedlost hudbou je stejně intenzivní jako její touha najít mladé, nadějné a dobré hudebníky (nebo spíše hudebnice), s nimiž by mohla sdílet své umění a talent a předávat jej dál. Hledá výjimečnost, průměrnost nemůže vystát.
Vášeň pro hudbu a perfekcionismus dělají z Tár člověka, se kterým není lehké vyjít a už vůbec ne pracovat. Její složitá povaha vede k tomu, že má kolem sebe stále více lidí, kteří jí nemohou přijít na jméno. Zároveň se neustále utvrzuje ve své jedinečnosti a výjimečnosti, které jí zajišťují řadu privilegií. O co je Tár rozporuplnější, o to je lidštější. Její násilnické sklony se chvílemi zdají až omluvitelnými. Jde přece o vášeň pro hudbu a dokonalost, to je jejím hlavním hnacím motorem.
Snímek funguje a rezonuje po všech stránkách. Jeho největší devízou je promyšlený scénář, okouzlující Cate Blanchett v hlavní roli sebejistě kraluje.
Lydia je svou vlastní obětí. Uvězněna ve své hlavě a ve svých přesvědčeních. Ne nadarmo křičí na své studenty, že architektem jejich duše jsou sociální sítě, zatímco hudebním velikánům je potřeba dát se všanc a zapomenout na to, kým je dirigent sám. Její dobrou stránku, stejně jako tu úspěšnou a profesionální, nelze v žádném případě popřít. Mnohem zajímavější je však ta upozaděná, stinnější a plíživější, která dělá z Tár do jisté míry sebestředné a nekompromisní monstrum. Snímek je místy až hororově temný. Ukazuje se, že Lydia Tár není jen přívětivá, ale také velmi zlá. Gradace je sice postupná, ale úpadek Lydiiny osobnosti nevyhnutelný.
Režisér Todd Field si od začátku pohrává se všímavostí diváka. Už během zmíněného rozhovoru lze najít náznaky, jaká Tár vlastně bude. Důležité jsou hned dvě otázky: první z nich se zaměřuje na Lydiino dirigentství, druhá na tajemnou Mahlerovu pátou symfonii. Obě nastiňují Tářinu osobitost, které se v plné kráse projeví později. Proto nepodceňujte detaily. Ať už se o jedná tiky v Lydiině obličeji, nápisy na hřbetech knih, propracovaný interiérový design či obuv a zvednutý límeček u košile. Tvůrci mysleli na všechno a každý detail do celku dokonale zapadá jako kostičky puzzle. Společně dotváří mozaiku, ve které se snoubí perfekcionismus s ješitností. Paralely a metafory jsou vskutku povedené, naleznete zde také pár uměleckých a filmových odkazů, konkrétně na obraz Fridy Kahlo či Trierovu Melancholii.
Autoři se také bravurně vyhýbají zaběhnutému klišé. Tár by mohla jednoduše ztělesňovat stereotypní představu intelektuální dirigentky ve středních letech, která se koupe ve výjimečnosti svého vlastního talentu. Místo toho však nabízí komplexní, charakterově dotaženou personu, kterou je radost sledovat.
Obzvláště v okamžiku, kdy Lydii Tár hraje éterická Cate Blanchett. Ostatně Field tvrdí, že roli psal přímo pro Blanchett a že kdyby ji nepřijala, film o smyšlené dirigentce by nikdy nenatočil. Těžko si tedy v roli Tár představit někoho jiného než právě Cate Blanchett. Celý děj se točí kolem ní, je středobodem tohoto filmového vesmíru. Okouzlující Cate Blanchett v hlavní roli sebejistě kraluje.
Herečka v roli Lydie Tár působí přirozeně. Škálu emocí projevuje s dokonalým načasováním a potřebnou intenzitou, aniž by lacině sklouzávala k teatrálním projevům či působila hystericky. Letošní cenu BAFTA za nejlepší herecký výkon si snad nemohl odnést nikdo jiný než právě ona.
Zbytek hereckého ansámblu za zářivou Blanchett rozhodně nezůstává pozadu a odvádí velmi dobrou práci. Sophie Kauer, která ve snímku představuje mladou cellistku Olgu, je ve skutečnosti profesionální cellistka z Velké Británie. Zajímavostí je, že její postava ve filmu tvrdí, že se na cello naučila hrát z YouTube. Ve skutečnosti se však sama Sophie Kauer naučila z YouTube hrát, a to podle kurzů herectví Michaela Caina. Její herecká nezkušenost není na kameře takřka vůbec patrná.
Scénář postavil vedle sebe hned několik silných ženských postav. Zároveň ani jedna nesklouzává ke stereotypu, což je poměrně nevídané. Po uvedení na benátském filmovém festivalu bylo Fieldovi vytknuto, že se jedná o film o ženách. K tomu se vyjádřila sama Cate Blanchett, jež se nechala slyšet, že se nejedná o film o ženách, nýbrž o moci. A moc nemá gender.
Snímek funguje a rezonuje po všech stránkách. Jeho největší devízou je propracovaný scénář. Pozvolný úvod uvádí diváka do příběhu způsobem, který jej přiměje začít si myslet, že je jeho součástí. Počáteční rozhovor totiž probíhá v reálném čase. Field se ve filmu také vyhýbá jakékoli retrospektivě, přestože k ní námět poměrně úporně svádí. Místo toho opět pracuje s reálným časem, což je poměrně netradiční, avšak příjemné. Stejně tak Tár jiskří podprahovým erotickým napětím, erotika však ve snímku zcela absentuje. Opět to není na škodu, přestože si příběh i postava Tár o podobnou scénu vysloveně říká.
Film Tár ve své hlavní myšlence nese nedosažitelnou touhu po dokonalosti, která jej připodobňuje k dílu Aronofského. Ať již mluvíme o nedávném snímku Velryba či Černá labuť, hlavní postavy jsou do jisté míry posedlé samy sebou a svým vlastním talentem. Vztah k sobě samému je v jejich případě tím nejdestruktivnějším možným. Z postav čiší divokost, posedlost a dřímající agrese, která se prodírá na povrch v těch nejkřehčích chvílích. Tato stinná stránka je vlastně celou dobu podprahově patrná. Číhá kdesi blízko, pečlivě ukrytá jako predátor a čeká, až se bude moct projevit. Tím dochází k postupnému gradování napětí, které v začátcích snímku není téměř patrné. Mezi klady je tedy třeba vyzdvihnout také dokonale promyšlenou režii.
Byť se jedná o snímek z hudební prostředí, hudba zde není tak dominantní jako například v českém Il Boemo. Doprovod finské skladatelky Hildur Guðnadóttir je citlivý a dokresluje děj s naprostou přesností.
Naopak záporem je poněkud línější tón, delší pasáže a rozvleklé dialogy, které snímku ubírají na tempu a dynamice. Další, co lze filmu vytknout, je nelogický volnočasový koníček dirigentky. Perfekcionistka světového formátu, pro niž jsou její ruce svaté, by se po práci zřejmě nevěnovala boxu… Stejně tak se tvůrcům nepodařilo zcela vymanit z heteronormativního klišé, že každá lesba „musí být něčím divná“.
Přes veškerou vrstevnatost a komplikovanost snímku však Tár neztrácí dech ani nesjíždí na slepou kolej. Naopak trpělivě a s jasně danými hranicemi vyvádí diváka z této spletité jízdy ven a jen velmi málo ponechá nevysvětlené. Snímek v sobě ukrývá více, než se může na první pohled zdát. V divácích tak nejspíš bude ještě několik dní rezonovat.
Todd Field se po šestnácti letech a skvělém snímku Jako malé děti vrátil s opravdu velkou pompou. Tleskám a chci film vidět znova. A znova. Tár má jednoduše stejné tajemno, napětí a noblesu jako kdysi Verhoevenův Základní instinkt. A zatímco tam hrálo prim sexuální napětí, zde se jedná o zážitek na poli hudebním. Jak říká Lydia: „Mahlerova pátá je láska. Láska na sedm minut.“ Já říkám, že Tár je láska. Láska na 158 minut.
