Když se na plátně v úvodu filmu objeví slovo Intet a vy si ho v duchu vyslovíte, na jazyku nechutná moc lahodně. Slovo NIC většinou nemá kladné konotace v jakémkoli jazyce, už ze své podstaty. A příběh zfilmovaný na motivy stejnojmenné knihy dánské spisovatelky Janne Trelle, která se stala celosvětovým bestsellerem krátce po jejím vydání, dostál svému názvu.
Představte si, že je vám patnáct, jste vláčeni pochybami o smyslu života, světa a celého universa. Máte sny, plány, věříte, že vy jste ten originál, na který všichni čekají. Jednoho dne přijdete do školy a učitel vám dá za úkol vyplnit dotazník týkající se budoucího povolání. Úřední lejstro určené pro šanony úředníků, aby se splnila kolonka „zajímáme se o mladé, jejich sny a touhy“. Skupina spolužáků někde v anonymním dánském městečku přesně tuto situaci zažije. Problém však nastane v okamžiku, kdy se jeden z nich zeptá, k čemu to vlastně všechno je. A ta jedna hloupá odpověď průměrného učitele ve stylu „na tom nezáleží, prostě tam něco napište, stejně to nemá cenu“ nečekaně roztočí kolo osudu všech zúčastněných.
Tazatel zklamaně odchází ze třídy a vyleze na strom, ze kterého již nesleze. Proč by měl – život tam dole nemá smysl, nemá hodnotu, nikomu na ničem nezáleží, nemá cenu se o něco snažit. Spolužáci jeho postoj překvapivě odmítnou přijmout a rozhodnou se mu dokázat, že nemá pravdu, protože existují věci, na kterých přece záleží.
Princip je jednoduchý – přinést na oltář v opuštěné stodole něco, co je pro každého z nich nejhodnotnější. Již při první „oběti“ je ale jasné, že každý vědomě to své nejcennější chrání a dobrovolně na oltář nevydá. Proto se pravidla záhy mění – druh oběti bude následujícímu určovat předchůdce. A v tu chvíli začíná jiná hra, jiný příběh i film.
Pokud si do této chvíle někdo myslel, že se bude jednat o černou komedii, odteď přestává všechna legrace. Čím odvážnější jsou požadavky na dalšího, tím větší utrpení i rozhodnost roste ve skupině. Nikdo si není jistý, zda bude dalším osloveným, a co se po něm bude chtít. I přes ty největší bolesti, odpor a strach jsou nakonec všichni strženi v paranoidní obsesi zajistit, aby všichni trpěli stejně a nikdo méně než jiný. Fascinuje zjištění nakolik dobře znají svá slabá místa a tajemství. Od zdánlivě nevinného obětování lodiček až po spáchání kriminálního činu; nic není nesplnitelné a všechny drží kolektivní vědomí toho, že vzdáváním se toho nejcennějšího, co mám, dokazuji, že život má smysl.
Ale jaká je opravdová hodnota toho, co obětuji a má taková oběť cenu? Film je to krutý. Krutý především vědomím toho, co je skryté uvnitř každého jedince. Netušené zlo nutící ubližovat jiným, protože bylo primárně ublíženo mně. Intet je příběhem o nepochopení, ztrácení iluzí, stejně jako krutosti i zvrhlosti moderní doby.
Uvěřitelné civilní herectví představitelů mladé party formuje atmosféru gradující hrůzy a odporu. Bohužel se scénář prakticky nevěnuje pohnutkám hlavní představitelky, která s nápadem obětování přišla.
Kamera pracující s dlouhými záběry na detaily obličejů a uvěřitelné civilní herectví představitelů mladé party formuje atmosféru gradující hrůzy a odporu, která po jistou dobu funguje. Přestože je mnoho důležitých scén snímáno v náznacích, dramaturgie většinou nedovolí polevit v napětí a pochopení dějové linky. Bohužel, scénář se prakticky nevěnuje pohnutkám hlavní představitelky, dívky, která s nápadem obětování přišla, a její odpovědnosti za výsledek toho všeho. Je to ostatně problém i dalších postav, které se od sebe charakterově příliš neliší, a až do konce nedostaneme odpověď na původ jejich násilných tendencí.
Nejedná se o film pro každého, ale pokud ho člověk dodívá až do konce, jeho poselství a absurditu závěru z hlavy jen tak nedostane.
