Hračka z roku 1976 je dnes již klasickou francouzskou komedií, která se později dočkala i amerického remaku. Že má myšlenka původního příběhu stále co říct, dokazuje letošní Nová hračka. Té se opět zhostili Francouzi, v čele s režisérem Jamesem Huthem.
Sami Cherif se nemá zrovna nejhůře, ale ani nejlépe. Žije v chudší čtvrti na sídlišti, kde je obklopen mnoha přáteli. Byt sdílí se svou ženou Alicí, se kterou společně čekají miminko. Ale na rozdíl od mezilidských vztahů finančně Sami strádá. Jeho byznys pochybného prodejce konvic velké úspěchy nesklízí, a je tak nucený najít si nové místo jako noční hlídač v obchodním domě. Zde potkává mladého Alexandra, syna nejbohatšího obchodníka ve Francii, který si jako svůj narozeninový dárek vybírá samotného Samiho. Po oznámení, že za to bude řádně finančně odměněn, Sami tuto novou, bizarní roli Alexandrovy hračky přijímá.
Na začátek se přiznám, že nejsem největším fanouškem tolik oslavovaného původního snímku. Poselství příběhu o skutečné hodnotě peněz a lidí bylo na filmu tím nejlepším, a především se na něm nijak nepodepsal zub času. Dnes je ještě trefnější a aktuálnější než kdysi. Film pro mě však srážela jeho forma. Snímek se řadí do žánru komedie, k té má ale daleko. Mnohé rádoby „vtipné“ situace byly spíše smutné a nevěděl jsem, co přesně ve mně mají vzbuzovat a jak film celkově vnímat. Navzdory kratší stopáži (90 minut) se děj strašně vlekl a měl mnoho hluchých míst. V případě nové předělávky jsem se tak nebál, že by tvůrci pokazili „dokonalý originál“, naopak jsem se těšil, v čem ho naopak vylepšili či dokonce předčili.
Není zvykem, aby remake svůj originál ničím nekazil či dokonce zvládl v lecčem vylepšit. Nová hračka to dokázala.
První fungující změnou je zázemí hlavní postavy. Přestože François Perrin z Hračky pracuje pro noviny, které patří otci rozmazleného syna, v sídle bohatých ho nic nedrží a později také odchází. Důvodem, proč se vrací, je „pouze“ vlastní dobrota srdce. Ve finančních ani jiných potížích tato postava není. Oproti tomu je motivace Samiho z Nové hračky od začátku zcela jasná – vše dělá kvůli penězům. Jeho jednání je tak pochopitelné a náležitě funguje pro nezměněné poselství filmu. Sami si postupně uvědomuje vlastní hodnotu a že jsou věci, jež zkrátka nestojí ani za jakkoliv lákavou odměnu. S motivací a vývojem charakteru současní tvůrci lépe pracují nejen u hlavní postavy, ale i u všech okolních aktérů.
Aktuální remake má též důkladněji vyjasněné, čím chce být – tedy převážně rodinnou komedií. Z vtipů sice nikdo ze židle nespadne (a upřímně opravdu silné a zapamatovatelné vtipy snímku chybí), nad nejedním se však člověk dokáže minimálně pousmát. Nová hračka vzhledem ke svému příběhu dokáže přecházet i do vážnějších či dojemnějších scén, přičemž tyto přechody jsou plynulé a nenásilné. Hlavní představitel Jamel Debbouze zvládá obě roviny, odlehčenější i vážnější, skvěle a uvěřitelně zahrát. Svému předchůdci Pierru Richardovi tak ostudu rozhodně nedělá. Snímek je navíc díky různým moderním hračkám zabalen do skutečně barevného a hravého vizuálu.
Vše mi připadalo oproti originálu vylepšené a lépe fungující, až na samotný konec. Ten mi paradoxně přišel v původním snímku perfektní a utnutý ve správný čas. Remake má víceméně stejnou dějovou kostru jako originál a následuje ho až k závěru, kde však nezastavuje a původní příběh ještě o něco rozvijí. Toto rozšíření do původního konceptu sice zapadá, avšak je až přehnaně kýčovité (i vzhledem k novému, odlehčenějšímu pojetí příběhu) a především zbytečně roztahané. Kdyby měl film zhruba o 20–30 minut méně, byl by mnohem lepší. Takhle mu ke konci už dochází dech.
Není zvykem, aby remake svůj originál ničím nekazil či dokonce zvládl v lecčem vylepšit. Nová hračka to dokázala. Snímek jistě mohl mít údernější vtipy a kratší stopáž, přesto ve svém úkolu zmodernizovat starší klasiku neselhal. Ve výsledku se jedná o příjemný rodinný film se zachovanou a obzvlášť dnes trefnou myšlenkou.
