Na lodi Adamant, jež kotví na Seině v centru Paříže, se denně odehrávají velmi podobné scény definované jejím výjimečným osazenstvem. Adamant totiž slouží jako denní stacionář pro Pařížany trpícími duševním onemocněním. V mimořádném snímku sledujeme psychiatrické pacienty s různou úrovní problémů. Ti svým vystupováním nevědomky tvoří unikátní dokument, který vybízí k úvaze, nakolik je „normální“ svět vzdálený tomu „nemocnému“.
Úspěšný dokumentarista Nicolas Philibert velmi citlivě natočil desítky obyčejných dnů klientů scházejících se na lodi Adamant. Z nich vybral ty nejlepší scény, které by z hlediska dialogů a monologů nedokázal napsat ani ten nejzkušenější scénárista. Bezprostřednost a hloubka úvah vyplývajících z naprosté absence vnitřní sebekontroly – totiž z herců, kteří neví, že jsou herci – dělá z dokumentu absolutní masterpiece.
Návštěvníci Adamantu mají den co den přesně nalinkovaný program, na jehož přípravě se aktivně a vědomě podílí. Za účasti terapeutů, dobrovolníků a lidí, kteří berou svou práci jako poslání, funguje uprostřed hektické Paříže ojedinělý organismus.
Adamant může chvílemi působit jako Noemova archa, která zachraňuje vyvolené před zkažeností světa. V tomto případě se však jedná o vyvolené s nemocnou duší, jejichž problémy často vychází z nemožnosti existovat v současném světě pevných pravidel, nároků a nereálných očekávání. Philibert však neřeší jednotlivé diagnózy a jejich příčiny. Spíše zkoumá, nakolik může člověk s psychickou nemocí v tomto světě nadále fungovat, existuje-li záchranná síť jako Adamant.
Režisér dává protagonistům velký prostor. Nechává je mluvit a přemýšlet o své nemoci, o tom, co je jejich životní téma i trápení. Někdy umožní nahlédnout do myšlenek těch, kteří si svou nemoc i potřebu léčby uvědomují. U jiných naopak pochybujeme, proč jsou klasifikovaní jako psychicky nemocní. Právě tato křehká linka mezi nemocí a „normálem“, prezentovaná těmi nejzranitelnějšími, je nejsilnější červenou nití dokumentu.
Silou dokumentu jsou vtipné momenty vyplývající z obyčejných situací. Od počítání peněz při uzavírání týdenního účetnictví (na lodi funguje kavárna) přes hádku kvůli novému tanečnímu kroužku vedeném pacientkou a hledání významu výtvarných prací až po nekonečný monolog pána věřícího ve vlastní reinkarnaci Vincenta van Gogha.
Film bourá předsudky i dalším směrem – všichni z účinkujících jsou totiž k nerozeznání od běžných lidí. Nijak se neliší od drtivé většiny postav, které můžete běžně potkat v pražských ulicích. Kamera snímá jednotlivce v detailu, civilně a bez příkras. Často staticky snímá jednu pomalou tichou scénu navozující pocit bezčasí.
Adamant je bohužel nejslabší v tom, v čem je zároveň nejsilnější. A to v necenzurovaných monolozích. V prvních dvou třetinách snímku, kdy se dozvídáme více o charakterech jednotlivých postav, jsou proslovy zajímavé, zábavné a žádoucí. V poslední třetině však režisér jako by zapomněl na střihače a nechal se unést nekonečným vyprávěním oblíbených postav, která neberou konce a nepřinášejí nic nového. Stopáž filmu je nakonec to nejproblematičtější. Posledních dvacet minut se táhne a nenastává kýžená reflexe, která by opodstatnila 101 minut dlouhý film.
I přes všechny výhrady je ale Adamant nevšedním a odvážným filmem. Philibert dokázal, že duševně nemocní lidé mohou svou otevřeností a upřímností inspirovat širokou veřejnost. A divák si po zhlédnutí často vzpomene na větu s mnoha významy jednoho z aktérů: „Všichni jsou tady herci a neví o tom, nechápu, jak mohou být herci a nevědět, že hrají“.
