Nejznámější milovníky pizzy a bratry v krunýři zřejmě netřeba představovat. Díky nesčetným televizním i filmovým adaptacím měla každá generace vlastní verzi Želv Ninja, na které mohla vyrůstat. A výjimkou není ani generace současná, pro kterou želváky opětovně oživil Seth Rogen.
Myšlenka na prožití zbytku života v newyorských kanalizacích dokáže být frustrující. Obzvlášť, když jste v pubertě a den za dnem vídáte stále dokola pouze vaše želví bráchy a taťku krysáka. Z touhy poznat blíže svět nad nimi vyrážejí Leonardo, Raphael, Donatello a Michelangelo na povrch, navzdory zákazu Mistra Třísky. A i když to není úplně růžové, dokážou si najít první lidskou kamarádku April a dokonce se setkat se svým vzdáleným bratrancem Supermouchou. Přestože jim v žilách koluje stejný mutagen, názor na svět lidí nesdílejí. Želvy si tak své místo mezi lidmi budou muset doslova vybojovat.
Každý vyrůstal na jiné verzi želvích ninjů, která je tak jeho oblíbenou. Pro mě je tou no. 1, na niž nedám dopustit, seriál z roku 2003. Ze všech adaptací se nejvíce přiblížil původnímu undergroundovému komiksu. Nicméně chápu, že přístupnější želvy se prodávají mnohem lépe, tudíž jsem se vyhlídek na další temnější adaptaci již vzdal (byť ve mně stále hoří malý plamínek naděje na zadaptování u nás nedávno vydaného Posledního Ronina). Vůbec to ale neznamená, že bych zanevřel i na ostatní verze. V oblibě mám jak první želváky z roku 1987, tak i ty podobně odlehčené z roku 2012. Na nejnovější, opět odlehčenou verzi Želv Ninja od Setha Rogena jsem se tedy těšil; bohužel se nedá říct, že bych z kina odcházel nadšený.
Začal bych s pozitivy, které se dají spočítat na prstech jedné želví ruky. Diváka pochopitelně na první pohled nejvíce upoutá vizuál, jenž se pravděpodobně netají silnou inspirací u animovaného Spider-Verse. Na Želvy se tak dívá dobře, a navíc dokážou do této dnes stále oblíbenější stylizace vnést něco svého. Zábavné je sledovat i akční pasáže, které mají správný náboj.
Po stopách úspěchu Spider-Mana kráčejí Želvy též po audio stránce, jen namísto moderního hip hopu zde dostáváme vhodnější (v některých případech až pomrkávající na věrné fanoušky) old school verzi. Na závěr musím ocenit navržení samotných želváků. Po překombinovaném seriálovém pojetí z roku 2018 se vracejí ke svým klasickým kořenům, a zároveň si zachovávají minimální, nijak nerušící nové prvky, které je pomáhají lépe odlišit.
Veškerá následná negativa se odvíjí od jediného bodu – vtipy. Nové Želvy jsou nejen přeodkazované, ale především převtipované. Dalo by se namítnout, že to od zmiňovaného odlehčenějšího formátu filmu lze očekávat. Jenže problém nastává ve chvíli, kdy se snímek snaží hláškovat od začátku do konce. Taková záplava vtipů začne být rychle únavná (protože vtipná musí být za každou cenu jakákoliv situace) a také neschopná přicházet neustále s něčím skutečně promyšleným. Nejednou tak sklouzává k trapným fórům nebo nicneříkajícímu a často se opakujícímu překřikování želvích bratrů.
Želvy Ninja: Mutantí chaos čerpají z nostalgie dospělých a snaží se představit dospívajícím, jenže svými neustálými vtípky a chabým až žádným příběhem míří jen a pouze na ty nejmenší.
Jako ještě větší problém vnímám to, že v záplavě vtipů mizí pokusy o budování čehokoliv jiného. Že neustále hláškují pubertální želvy, lze ještě pochopit (byť by tvůrci měli i tak ubrat) – jde o součást jejich postav. Ale že nově o sto šest hláškuje i Mistr Tříska, jehož prvek serióznosti obvykle slouží k vybalancování želvích adolescentů, je už zcela zbytečné. Bohužel to u Třísky, který je jen další figurkou k pobavení, nekončí. Totéž platí pro naprosto všechny postavy ve snímku, včetně samotného záporáka. Jelikož navíc každý hláškoval dost podobným způsobem, nedokázal jsem postavy vnímat jednotlivě. Spíše se zdálo, že Seth Rogen (a další pod scénářem podepsaní) napsal postavu jedinou a totožnou. Kdybych měl přečíst scénář s dialogy bez uvedení jmen, nebudu tušit, kdo je kdo.
A jelikož film pouze přeskakuje od jedné zábavné scénky k druhé, záhy doputuje ke svému konci, aniž by stačil vybudovat jakýkoli, byť i jen lehce zajímavý příběh. Poselství celého vyprávění se tak omezí na: „musíme se mít všichni rádi a přijmout se takoví, jací jsme.“ Myšlenka skutečně úctyhodná, a obzvlášť v dnešní době důležitá, jenže taky opakující se v každém druhém filmu. Proč se vůbec snažit o vymyšlení něčeho originálního a zajímavého, když stačí do snímku vlepit tuto neustále papouškovanou šablonu? Nicméně i animovaný film je možné napsat se snahou a tak, aby si v něm něco našli děti i dospělí, jak dokazují nedávní druhý Kocour v botách či ona velká inspirace, Spider-Man: Napříč paralelními světy. Tyto Želvy Ninja čerpají z nostalgie dospělých a snaží se představit dospívajícím, jenže svými neustálými vtípky a chabým až žádným příběhem míří jen a pouze na ty nejmenší.
Třešničkou na tomto zmutovaném dortu je český dabing. Proti němu obvykle vůbec nic nemám a ani tentokrát nebyl problém s výběrem herců či jejich výkony, na rozdíl od překladu. Jak jsem již zmínil, nejnovější Želvy jsou přeodkazované a současně míří na nejmenší diváky. Někoho tak napadlo, že odkazy musí nahradit českými ekvivalenty, aby dětem připadaly zábavné. A opravdu jich není málo. Neustálé omílání, jak se želvy „cítí jako na Všechnoparty“ či „by chtěly být oblíbené jako Vojta Dyk“, tak bylo velice rušivé. Upřímně jsem si ani nedokázal představit, jak mají takové narážky připadat vtipné dětem. Pochopitelně se tím nabourává i samotná logika filmu, například když Donatello prohlásí, že by chtěl naživo slyšet Nesvadbu, načež mu bráchové začnou anglicky zpívat Butter od BTS.
Jsem si jistý, že se někomu nejnovější Želvy Ninja dokážou trefit do nálady a zafungovat jako nenáročná a nadupaná zábava. Moje nijak velká očekávání však zůstala nenaplněna. Rád bych na snímku shledal nějaká další pozitiva kromě těch, jež přejímá od úspěšného Spider-Mana. Bohužel jsem se ale s novou interpretací mých oblíbených želvích bojovníků minul.
