Začátkem sezony se na taneční scéně objevilo nové komorní uskupení s názvem Fluō (latinsky „plynu“). Už na podzim soubor uvedl svou premiéru Jaro – nejprve v klášteře Plasy, posléze v plzeňské Moving Station a nakonec v pražském Žižkostele. V neděli 3. května 2026 představil tuto choreografii také v magickém prostoru Gabriel Loci na Smíchově, v rajské zahradě někdejšího klášterního komplexu. Představení zpracovává téma rituálů spojených s jarem, ale přitom zachovává čistotu klasické estetiky. Jedná se o moderní balet, který stojí každou nohou v jiném světě – formou ve světě krásy baletního žánru, volností ve zpracování námětu se zase blíží postmoderní asociativnosti. A stojí za vidění.
V projektu tančí Natálie Paulasová, Robert Koch, Oldřiška Neumannová a Ennio Zappalà na soudobou hudbu Martina Krčmáře a Petra Stupky. Kostýmy jsou z dílny návrhářky Hany Valtové a jednoduché scénografické řešení připravil výtvarník David Krňanský. Autorský vklad každého z tvůrců v čele s choreografkou Carolinou Isach není samozřejmý a je to také něco, co soubor avizuje jako tvůrčí přístup. Ne vždy se u nezávislých projektů setkáme s autorskou hudbou, ne vždy se v řešení kostýmů opustí škatulka téměř civilního oblečení, kdy spíš než o původní tvorbu jde jenom o styling. Nemusí to být překážka, ale vždy je zajímavé vidět, když tým vytváří všechny složky od nuly, jako se to děje zde. Časová náročnost takového procesu pak ale také znamená, že nový projekt nemusí vznikat každý rok.
Jaro je minimalistické. V otevřeném prostoru Gabriela Loci se scénografie omezila na bílý baletizol, světla rozmístěná v prostoru a papírové krabice, jejichž obsah je odhalen až v závěru představení. Kostýmy jsou vzdušné, kombinují světlé a tmavé barvy v hnědých a béžových odstínech evokujících zeminu. Elektroakustická hudba je zjevně částečně upravovaná, ale nad rytmickým podkresem občas zřetelně vystupují hlasy nástrojů.
Inscenace zkoumající návrat k přírodnímu cyklu
Čtyři tanečníky můžeme vnímat jako metaforu probouzející se přírody nebo jako ty, kdo ji svým tancem sami probouzejí a oslavují, což je bližší záměru tvůrců. Ti chtějí zobrazit interprety jako lidi, již se pohybují „v rytmu společenských vzorců, které přijali za své bez hlubšího zamyšlení proč. Přijali tento proud, zvykli si na něj. Ale co když jde přesně proti nim? Co když příroda v sobě uchovává daleko větší moudrost? Takovou, na kterou v současné době dočista zapomněli.“
Důležitým motivem je cyklus, což se odráží například ve využití kruhové dráhy v prostoru nebo v gestu, pohybu ve spirále a také v repetici. Inscenace zároveň pracuje s motivem stále plynoucího pohybu, k němuž odkazuje i sloveso v názvu souboru (infinitiv je „fluere“). Choreografka poselství rozvádí a variuje, ale nejde jen o zobrazení kolektivu procházejícího proměnou, mezi tanečníky vznikají také vztahy.
Inscenace je pohybově velmi čistá, slovník moderní, ovšem vizualita téměř neoklasická. Projev tanečníků přitom nepostrádá dynamiku a plné nasazení i prožitek. Cítíme jejich hluboký ponor do pohybu, ale zároveň respekt k jeho formě. Zobrazovaný rituál tu není o styku s prapůvodními pudy a o zašpinění se skutečnou zemí. Naopak je výtvarným uměleckým dílem, které se k tomu divokému a živočišnému v nás a v přírodě vztahuje prostřednictvím abstrakce.
Přenést určitý druh krásy, kterou očekáváme na velkém jevišti, do nezávislé produkce je neobvyklé a vlastně nečekané – je tu potenciál, že takový typ taneční produkce poslouží jako most mezi sférou baletního umění, z níž vychází taneční tým, a současného tance, kde se prakticky ocitl díky způsobu svého fungování coby nezávislého tělesa.
Výjevy, které připomenou rituál
Na choreografii nás naladí zvuk připomínající dunění přecházející v cosi jako škrábání, lámání, snad ledu na vodě. Zatímco se soustředíme na tři tanečníky v demiplié a jednu ležící postavu, zvuková krajina už zahrnuje vodní tok: život bublá a tanečníky roztřese neviditelná síla, paže vystřelí vzhůru, položí prsty na hruď. Jen zatím mají tenkými šátky zakryté oči. Jistě vidí, ale je oslaben náš vzájemný kontakt a naznačena jejich odpojenost od zázraku přírody. Jemné vlny pohybu v prostoru procházejí těly, která jsou vláčná, ale udržují si vnitřní napětí.
Do sóla se pouští jako první Ennio Zappalà. Tanečník je dynamický, pružný, jako by držel něco neviditelného v rukou a hrál si s imaginární energií. V podkresu buší rytmus srdce, mění se jednotlivé linky, ostatní tanečníci reagují. Zbylá trojice se pouští do pomalejšího unisona, až k zemi, do kleku. Jejich prsty bloudí po těle. Minimalistické gesto pokračuje rozpínáním a rozvíjí se moderní variace. Oldřiška Neumannová se vyděluje, tančí a jako by se pocitově zapouštěla do země. Ostatní tři spojí ruce kolem ní a přenášejí ji. Zvedačky se odehrávají v nezpomaleném pohybu prostorem, což trochu připomíná nesení obětiny (nebo možná vynášení morany). Následně pohybu dominují široké paže a těla se dostávají do kontrakce. Rytmická hudba dále řídí proud pohybu.
Muži se obcházejí a postupně jejich interakce získává znaky souboje, ačkoli zůstává v intencích krásného pohybu. Vrací se motiv drobného gesta, otevřené paže a ruce jako rozpjaté v žádosti, ale postupně se postavy vytratí z centra prostoru. Změnila se světla a zůstává Robert Koch. Osvobodí zrak a jeho oči čelí paprskům ruky druhého muže (možná narážka na oslepení realitou, když člověk v Platonově podobenství vyjde z jeskyně). Zvuková krajina evokuje tok vody a její dynamika se zklidnila. Když tanečník osamí, jeho těla se zmocňuje vnitřní napětí, pohybový materiál je směsí chůze, skluzů, občasného švihu ruky či nohy a následného změknutí. Obchází scénu a jeho ústa se rozevřou v němém výkřiku – je to jakési bezčasí mezi okamžikem, kdy se jedinec vymanil ze systému a než najde své nové místo. (Jedno srdce jsem pohřbil a druhé ještě nemám, jak píše Wolker v Těžké hodině).
Hledání místa v systému a protržení samoty
Choreografie se dál rozvíjí skrze pád, práci se zemí, zakrytí tváře, expresi ve výrazu i celém těle; tanečník hledá a nenachází. V dramaturgii je zřetelný záměr vytvořit postupně pro každého z interpretů vlastní prostor. Nakonec tedy přichází Natálie Paulasová, již zalévá zlaté světlo barvy slunce a tanečník u ní hledá oporu a klid, v jemném civilním gestu, odevzdané póze. Ozývá se rytmus vyklepávaný na perkuse a rozvíjí se vztah: do hudby vstupují smyčce a do choreografie postupně kontaktní duet. Stále je v centru vysoká estetika, úhlednost, vynikne protáčená zvedačka, a i když se vrací němý výkřik, dominují čisté pózy, dokonce i klasická atituda. Vnášejí harmonii, kterou zpečetí pohlazení i objetí.
Jako poslední vstupuje Oldřiška Neumannová. Rozhlíží se a klesá k zemi číhavě jako šelma, zvuky v nahrávce jsou temnější. Choreografie opět zdůrazňuje ruce. Postava se blíží téměř kleku, ale také se vrací do prostoru, je tu expanze těla, ruku v ruce převal i elegance. Tanečníci obcházejí kolem postavy a ve zvukové krajině se objevují nové nástroje a nová rytmická linka. Ostatní se přidávají ke své družce, synchronizuje se dynamika pohybu, když má každý vlastní sekvenci. Dva páry se ocitnou v kole, vytvoří souměrné seskupení. Dynamika stoupá ve zvuku i pohybu, skupina má společný směr, ale rozpadá se, zklidní v lehu.
Zasévání budoucí úrody
Natálie Paulasová se v póze na vysoké špičce zvedá jako vzrostlé stéblo trávy, rozvíjí variaci blížící se neoklasice, má ji vepsanou i v chůzi. Mezi páry vzniká nová dynamika a vrací se prostorový motiv kruhu, toho pradávného nejpřirozenějšího seskupení. Tanečníci podklesávají lehce v kolenou, do zastavení a zklidnění zní vibrace vzduchu. V pomalém pohybu vpřed se vrací smyčka rytmického podklesávání v kolenou a přenosu váhy, opakuje se gesto i ruky, která klesá k zemi. Formace se v prostoru pohybuje společně, pak mírně rozvolňuje, mění směry, i výdechy slyšíme hlasité. Do ticha se opakují sekvence stále znovu, avšak vzniká nepravidelnost a rozsah pohybu se stále zmenšuje a smršťuje, až do klidu. Nakonec tanečnice otevře malou krabici a v dlaních jí zašustí zrnka obilí, budoucí život, který si všichni předávají z rukou do rukou.
Sype se a zní to i ve zvuku na pozadí. Je zaséváno jaro a zazní náhlý úder rytmu – ne v perkusích, ale do strun. Tanečníci naciťují jeho ráz, manipulují s Natálií Paulasovou a vyzdvihují ji do téměř akrobatických figur, aby se pak všichni zavinuli do jednoho celku jako okvětí a definitivně se rozpustili v prostoru. Obilí šustí. Tanečníci se pouštějí na zem, stále však s elegantními pažemi a s měkkostí v trupech. Ve skluzích se usmívají, pohybem připomínají klasy nebo trávu ve větru. Paže a nohy tvoří vlny, nastupují kanonicky a na zemi se pohybují synchronně. Naposledy se formují páry, přibývá dynamiky v tělech i ve smyčcích. Pózy se ani nezastavují, jsou dynamické, i když pečlivě komponované.
V posledních chvílích nastane ticho a je čas předat dar života divákům. Setmělo se a zdi kláštera citelně ochlazují vzduch, interpretům však planou tváře a diváci vydechují s nimi. Choreografie dotekla, tanečníci prošli očistou pohybem a v souladu s ročním obdobím nyní skutečně přinesli jaro.
