Divadlo v Dlouhé již počtvrté navázalo spolupráci s Lucií Trmíkovou a Janem Nebeským. Výsledkem koprodukce s divadelním spolkem JEDL je autorská adaptace novely Vytržení panny z Barby německé spisovatelky Gertrud von Le Fort. Příběh vypráví o souboji dvou velkých žen – křehké řeholní sestry a novicky panny z Barby a silné matky představené kláštera, jež je přesvědčena o své pravdě. Všemu navzdory.
Život německé spisovatelky Gertrud von Le Fort provázelo náboženství. Vystudovala (mimo jiné) protestantskou teologii a o pár let později přestoupila ke katolicismu. Není tedy divu, že hlavním tématem, které se prolíná celým jejím dílem, je spiritualita. Díky tomu se zařadila mezi nejznámější katolické autory 20. století. Vedle toho se spisovatelka soustředí také na velké ženské hrdinky. Obojí taktéž patří k oblíbeným tématům Lucie Trmíkové, která v inscenaci nejen hraje matku představenou, ale má také na svědomí dramatizaci celého díla pod režií Jana Nebeského.
Děj novely, která vznikla v roce 1940, se odehrává v Magdeburku na pozadí německé selské války. Útokům se nevyhne ani klášter svaté Anežky, kde je uschován rukopis svaté Mechtildy Tekoucí světlo boží a nejen to. Za zdmi kláštera se také nachází křehká mystická dívka, panna z Barby v podání Marie Poulové. Ta mívá stavy vytržení, při nichž vidí svět opuštěný Bohem, což přemůže jen opuštěnost samotného Boha. Matka představená její vize nedokáže a možná ani nechce pochopit, takže mezi nimi neustále dochází k neshodám.
Zajímavou postavou, kterou Lucie Trmíková do hry přidala, je kazatel ztvárněný Filipem Kaňkovským (původně jej měl hrát Karel Dobrý). Jako jediný není z prostředí kláštera. Matka představená tak nemusí čelit jen pro ni nepochopitelným zjevením panny z Barby, ale také vnější hrozbě mířené na církev i na klášter samotný. Jde o postavu inspirovanou Thomasem Müntzerem, radikálním Lutherovým žákem, který stál v čele povstání během selské války. Na začátku představení má na sobě teplákovou soupravu a v ruce igelitku, ze které kape krev, což působí velmi moderně, ale zejména kontrastně se sterilním prostředím kláštera. Lidový kazatel je s každým vstupem špinavější, paradoxně však představuje očistný prvek od současného balastu, který kolem sebe navrstvila matka představená.
Matka představená v podání Lucie Trmíkové lpí na své vlastní pravdě a od svého okolí chce slyšet jen potvrzení, nikoli protiargumenty.
Kromě dalších dvou řeholnic, Pettinhoferky v podání Marie Turkové a sestry Jany, kterou hraje Štěpánka Fingerhutová, je v novele ještě jedna postava: probošt, jehož ztvárnil Miroslav Zavičár. Ten odrazuje matku představenou od slavení svátku svatého Norberta, ale nedá si říct. Lpí na své vlastní pravdě a od svého okolí chce slyšet jen potvrzení, nikoli protiargumenty. Což skvěle vystihuje právě moment, kdy probošt matce představené domlouvá a ona schová obličej do kostýmu, který ještě stáhne šňůrkou, takže jí nekouká ani nos. Dětská vzdorovitost a neochota naslouchat z tohoto obrazu jen čišela.
Celý příběh je velmi komorní, což se projevuje i na představení. Odehrává se na malém prostoru a pro omezený počet diváků, kteří sedí na jevišti. Tím zůstala zachovaná jistá intimita.
Jana Preková, která je podepsaná pod scénou a kostýmy, pracovala s basreliéfem. Prostředí kláštera je minimalistické a působí sterilně až puritánsky. Uprostřed scény jsou vysoké schody, které vzbuzují dojem, že vedou do nebe. Kostýmy jsou nápadité a vypadají značně futuristicky. Řeholnice mají na sobě světlé overaly s kapucí a kolem hlavy velké plastové límce, které vypadají jako svatozáře, ale zároveň zabraňují bližšímu fyzickému kontaktu jeptišek.
Důležitou součástí inscenace je také hudba, o kterou se postaral skladatel Martin Dohnal. Vycházel z gregoriánských chorálů a dodává představení nádech atmosféry z prostředí kláštera.
Herci na jevišti odvedli skvělé výkony. Nejvíce zaujala hostující Lucie Trmíková, které role matky představené sedla. Herečka působila přesvědčivým dojmem a bylo poznat, že jí je toto téma blízké. Zároveň z ní vyzařovala opravdová energie, čímž dávala najevo svou sílu a převahu nad křehkou řeholní sestrou.
