Divadelní spolek Masopust původně plánoval uvedení adaptace Camusova Nedorozumění na rok 2020, kdy uplynulo 60 let od autorovy smrti. Premiéru však bylo nutné odložit, a nakonec se uskutečnila na začátku letošní divadelní sezony. Komorní drama pro pět herců, jež se hraje v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí, režíroval Miloslav König.
V Českých Budějovicích by chtěl žít každý. Ne však Albert Camus. Spisovatel (nebo filozof, chcete-li, ačkoli on sám toto označení odmítal) Čechy navštívil v době svého mládí a byl jimi upřímně znechucen. Připadaly mu příliš ponuré, obzvlášť v kontrastu se slunným francouzským pobřežím. Špatný pocit z českých luhů a hájů v něm zakořenil natolik, že jej následně promítnul do dramatu Nedorozumění (1944). Jeho děj zasadil do penzionu u řeky v Českých Budějovicích.
Ačkoli scénu tvoří jen pár prvků – prosklená vitrína sloužící jako recepční pult, dvě křesla a výklenek s průhledem do pokoje – na první pohled je znát bezútěšnost penzionu. Tento dojem umocňují i jeho majitelky, matka s dcerou Martou (Magdaléna Sidonová a Kateřina Císařová). Z obou čiší zoufalství, ale zatímco matka jej spolu se svědomím utápí v alkoholu, dcera jej proměňuje v odhodlání, dokonce umanutost. Stůj co stůj se chce vymanit z ponurého prostředí Čech a odejít k moři, kde svítí slunce. K tomu je ochotná jít třeba přes mrtvoly. Doslova – jejich živobytí totiž nespočívá jen v poskytování ubytování, ale své hosty vždy otráví a okradou. Nyní jim chybí poslední vražda a budou obě volné…
Poslední host přijíždí, jenže matce se cosi nezdá. Snaží se dceru přesvědčit, aby ho nechaly na pokoji. Ale Marta si prosazuje svou – už jen tenhle jediný a budou mít klid, slunce a moře. Ovšem cizinec, který do penzionu dorazil, je ve skutečnosti ztraceným synem a bratrem. Přichází inkognito, aby mohl nejprve nerušeně obhlédnout situaci a chvíli matku se sestrou pozorovat. Je však patrné, že vnitřně křičí „Tady, to jsem přeci já!“ Tajně doufá, že jej příbuzné poznají a odhalí jeho totožnost. Dokonce se Martě pokouší vnutit svůj pas, která jej okázale přehlíží. Přitom matka hosta podvědomě poznala, instinkt jí napovídá, že tentokrát je to jiné. Přesto nejedná dostatečně rázně a vraždě nedokáže zabránit.
Pro herce šlo o nelehký úkol – charaktery a vnitřní pocity svých postav museli vykreslit na malém prostoru a v relativně krátkém čase.
Když se obě dozvědí, koho zabily, Marta zůstává neústupnou. Stalo se. Bylo to nedorozumění. Nedorozumění způsobené neschopností komunikovat, neschopností empatie a neschopností projevit city vůči druhým. V tomto ohledu nese její bratr stejnou vinu jako ona sama. V samotném závěru představení tak působí postava Kateřiny Císařové téměř roboticky. Teprve poté, co se matka rozhodne syna následovat do rozvodněné řeky a do penzionu přijíždí Maria, manželka záhadného „cizince“, si uvědomí marnost všeho. Moře a slunce už jí najednou nepřipadají tak důležité. A nabízí se otázka – k čemu to pak ale všechno bylo?
Pohnutky jednotlivých postav se zdají být ještě důležitější než vnější jednání. Marta se může zdát robotická, nikoli však bez emocí. Kateřina Císařová dokázala vyjádřit její úpěnlivou naději a přesvědčení o lepším životě, který si zaslouží navzdory svým činům. Touhu být lepším člověkem a začít znovu. Matka Magdalény Sidonové je apatická, příjezd syna ji však vytrhne z letargie. Než dokáže své pocity správně vyhodnotit, je pozdě a podléhá přání dcery, které chce vyhovět a dopřát lepší život.
Vnitřní rozpor své postavy musel vykreslit i Vojtěch Vondráček – navrátivší se syn touží po opětovném spojení s rodinou, avšak z nějakého důvodu si zatím nepřeje být poznán. Dost možná si nechává otevřenou ústupovou cestu, i když dává všemožně najevo, že ve skutečnosti chce být poznán. Kvůli tomu odmítá společnost své manželky Marie v podání Barbory Bočkové, která v bílém úboru a se svými platinově blond vlasy vypadá jako anděl. Její láska mohla muže zachránit, on ji však odhání. Poslední postavou je mlčenlivý sluha, kterého ztvárnil Ivan Voříšek. Je svědkem většiny událostí, tragédii však nezabrání.
Pro herce to nebyl lehký úkol – charaktery a vnitřní pocity svých postav museli vykreslit na malém prostoru a v relativně krátkém čase (představení trvá 90 minut). Přesto se jim to, i díky režii Miloslava Königa, podařilo a Nedorozumění tak nevyhnutelně dospělo k naprostému zmaru.
