Režisér David Jařab se opět vrací do Divadla Na zábradlí, tentokrát s autorským textem Freudovo pozdní odpoledne. Téma, které si k inscenaci zvolil, není vůbec jednoduché. Inspiraci Jařab čerpal z Freudovy Etiologie hysterie (1896), k níž Freud uvádí, že základem hysterického onemocnění u všech jeho pacientů (6 mužů a 12 žen) bylo sexuální zneužívání v dětství. Aby těžkému tématu odlehčil, zvolil Jařab žánr operety. Bylo to šťastné rozhodnutí?
Jednou z postav je sám Sigmund Freud (Václav Vašák), který nejen odhaluje traumata svých pacientů, ale bojuje také s vlastními vnitřními démony. Přichází k němu Vilma (Anna Fialová / Anežka Kubátová) a Franz (Vojtěch Vondráček), jež příbuzní zneužívali a jejichž potlačené vzpomínky je třeba rozkrýt. S mladým Franzem se nesetkáváme jen ve Freudově ordinaci, ale také v nevěstinci, kam ho otec bere na zkušenou. Oplzlé řeči, které zde muži vedou, přispívají ke stísněné atmosféře, kterou se však daří nabourat písněmi s vesele znějící hudbou Jakuba Kudláče. Když se však zaposloucháme do textu, zjistíme, že ten už tak veselý není…
David Jařab je většinou kromě režie podepsán i pod scénografií a ani tentokrát tomu není jinak. Scéna je rozdělena na dvě části, podobně jako scénografie k inscenaci Podivuhodný případ pana Holmese (také Divadlo Na zábradlí). Úplně vpředu, v podstatě už mimo jeviště, se nachází pověstné Freudovo sofa. Na něj navazuje přední část jeviště, která je chvíli Freudovou ordinací a chvíli nevěstincem. V pozadí se pak nachází vyvýšená část se dvěma dětskými postýlkami, která se však k ději využívá jen ve chvíli, kdy Freudovou myslí defilují jeho fantasmagorické výjevy a sny. Přechod vyvýšené části je uprostřed prosklený a v něm spatříme rafinovaně nasvícenou nahou dívku.
Hned v úvodu představení se dozvídáme, že to „není příběh nikoho konkrétního“, což odpovídá. Každá z postav dostává stejný prostor, ať už jde o Freuda, jeho ženu Martu, švagrovou Mínu a tušený vztahový trojúhelník, Vilmu a Franze s jejich odhalenými traumaty, zdegenerované muže v nevěstinci či samotné nevěstky. Ty se nad svými kunčafty baví o tom, jak jejich pěti a osmiletí synové snáší, když si přivedou zákazníky domů. Do mnoha postav rozmělněné inscenaci tak chybí hlubší příběh, který by se zavrtal pod kůži a působil ještě několik dní po návštěvě divadla.
Vyvstává otázka, zda odlehčení a pokus udělat představení maximálně snesitelné nebylo spíše kontraproduktivní. Chybí pointa, pevný bod, kterého by bylo možné se chytit. Inscenace na problém jen ukazuje, ale nic k němu neříká, nevyvozuje žádný závěr.
Proč se David Jařab rozhodl napsat a režírovat psychoanalitickou operetu? Na to odpovídá v úvodu programu k inscenaci: „Jsem přesvědčen, že dnešní doba je zralá k tomu, aby se opět tato témata otevírala a důsledně byla řešena. Není to jen téma sexuálního zneužívání, ale také téma moci nad lidmi, kteří jsou na nás zcela závislí.“ Dramaturgyně Barbora Šupová k tomu dodává: „V současném kontextu, kdy se snažíme chránit dětskou duši a tělo před predátory zvenčí či hrozbami na internetu, je důležité připomenout, že největší riziko se může odehrávat za zavřenými dveřmi vlastních rodin či blízkých. O tom se ale veřejně hovoří velmi těžko.”
Divadlo Na zábradlí tak do svého repertoáru zařadilo inscenaci, jejímž úkolem je otevřít další z bolestných témat naší společnosti, o kterých se i přes pokrok doby málo mluví. Tato osvěta je jistě obdivuhodná, ale nemohu se zbavit dojmu, že nešťastně pojatá. David Jařab zinscenoval Freudovo pozdní odpoledne jako operetu, přičemž jako jeden z důvodů uvádí zasazení děje do 90. let 19. století ve Vídni. Tehdy operetní žánr jen vzkvétal. Druhým důvodem byla snaha o odlehčení tématu, jak uvádí Jařab: „V kontrastu s vážností tématu jsme usilovali o skutečně lehký, komický až frivolní tvar, opírající se o rozšafnou hudbu a téměř říkankové texty. Právě tímto kontrastem jsme chtěli docílit určitého tragikomického efektu, který nám přišel pro poselství tak závažného tématu, jako je zneužívání dětí rodinnými příslušníky a jeho následky, velmi vhodný.”
Vyvstává však otázka, zda toto odlehčení a pokus udělat představení maximálně snesitelné nebylo spíše kontraproduktivní. Pravda, divák neodchází z divadla v totální depresi, ale příjemně pobaven. Závažnost tématu po něm sklouzne jako voda po kachním peří a cestou domů si bude broukat chytlavé melodie operetních písní, aniž by mu v hlavě utkvěl jejich text a hlubší význam. Nepomáhá ani zmíněné rozmělnění řadou postav. Chybí pointa, pevný bod, kterého by bylo možné se chytit. Inscenace na problém jen ukazuje, ale nic k němu neříká, nevyvozuje žádný závěr. Stává se pouhým plácnutím do vody. Snad tedy příště.
