fbpx

Hikikomori: tanec s výkladem

hikikomori
  • Soňa Hanušová

Přestože sólový taneční projekt Hikikomori Kamily Mottlové vznikl již na jaře 2020, jeho pražská premiéra ve VILE Štvanice se uskutečnila teprve letos. Ohraničuje tak dva pandemické roky, které jsme strávili v karanténách a izolacích a které zapříčinily, že se o japonském fenoménu hikikomori začíná čím dál více mluvit i u nás.

Inscenace vznikla právě s cílem zvýšit povědomí o této poruše a upozornit na její nebezpečí pro jedince. Hikikomori (z japonštiny lze přeložit jako „odtrhnutí se“) označuje člověka, který se rozhodl zpřetrhat vazby se společností a izolovat se ve svém bytě či pokoji. S okolním světem poté komunikuje pouze pomocí technologií. Jev, který se Japonskem šíří od 90. let, poprvé popsal japonský psycholog Tamaki Saito.

Hikikomori, foto: Michal Mráka

Hikikomori se dlouho považovalo za čistě kulturní fenomén vázaný pouze na Japonsko. Odborníci se domnívali, že jde o důsledek tamního společenského uspořádání. Přehnané očekávání a tlak na výkon spolu se specifiky japonského bytového a ekonomického systému znesnadňují jedincům si svobodně zvolit své místo ve společnosti. Jenže syndromem trpí lidé po celém světě včetně České republiky a v souvislosti s pandemií se otázka hikikomori stala ještě aktuálnější a palčivější. Izolace totiž nepřináší kýženou úlevu, ale další psychické problémy, které mohou vést až k sebevraždě.

Samozřejmě se nabízí otázka, zda v naší společnosti může syndrom hikikomori narůst do takových rozměrů jako v Japonsku. Přeci jen je evropská mentalita v určitých ohledech mírnější a tolerantnější. Psychické problémy jsou i v naší kultuře do jisté míry tabuizovány, rozhodně však nejsou vnímány jako selhání a rodinná hanba, před níž příbuzní zavírají oči, jako v Japonsku.

Hikikomori, foto: Michal Mráka

Před Kamilou Mottlovou se problematice hikikomori věnoval již mezinárodní soubor Farma v jeskyni v inscenaci Odtržení (premiéra 2016). Tehdy nikoho ani nenapadlo, že se hikikomori na nějaký čas budeme muset stát všichni. Tanečnice Kamila Mottlová uvedla první verzi svého projektu na jaře 2020 pod názvem Loveless. Ke spolupráci si přizvala režiséra Janka Lesáka a dramaturgyni Natálii Preslovou. Společně pak inscenaci, již s názvem Hikikomori, dovedli k premiéře v českobudějovickém Malém divadle. Ta se uskutečnila na podzim téhož roku.

Kamila Mottlová se svým inscenačním týmem dokázala vytvořit uměleckou ukázku sebedestrukce, která přiměje i nejzarytějšího optimistu a extroverta, aby se začal o téma hikikomori zajímat.

Hikikomori, foto: Michal Mráka

Ani po dvou letech od prvního uvedení nelze téma odmávnout jako zastaralé, právě naopak. Za hikikomori lze označit ty, kteří se straní společnosti déle než šest měsíců. V izolaci pak setrvávají následující roky či desetiletí. Hikikomori za tu dobu prochází řadou fází, přičemž zpočátku převládá euforie. On sám ani jeho okolí si tak nemusí být vědomi možného nebezpečí. První náznaky depresí a dalších psychických poruch přichází až po několika letech. Choreografie Kamily Mottlové tento vývoj kopíruje.

Její Hikikomori není čistě tanečním představením, ale zahrnuje v sobě také prvky stand-upu. Mottlová k divákům promlouvá od samého začátku a vysvětluje, že je nejen jediným performerem na scéně, ale také jedinou technickou obsluhou. Jevištní hikikomori dovedené do krajnosti… Hudbu a světla tak tanečnice po celou dobu řídí sama, pomocí jediného ovladače. V průběhu představení se to ukáže být ne vždy zcela šťastným řešením. Nutnost ovladač odložit nebo naopak opět zvednout místy narušuje plynulost představení, jakkoli do kontextu tématu jinak zapadá.

Hikikomori, foto: Michal Mráka

Kromě úvodu komentuje Mottlová i jednotlivé části své choreografie. Popisuje publiku, co právě vidělo nebo uvidí a co tím zamýšlela. Díky tomu si představení užijí také diváci, kteří nejsou tolik zběhlí ve věštění z tanečních pohybů. Nutno ovšem poznamenat, že i bez jejího výkladu je choreografie dobře čitelná. Zobrazuje „životní cyklus“ hikikomori, který začíná prvními měsíci izolace. Ty provází nadšení, zvýšená produktivita a chuť se učit novým věcem.

Po zhruba půl roce nastává další fáze: hikikomori je stále spokojený a žije v nově zavedených kolejích. Postupně se však jeho bublina bortí, ale nepraská a dusí jej zevnitř. Je čím dál zranitelnější, což Mottlová ilustruje postupným zafačováním svých končetin a hlavy. Přichází první stavy úzkosti, paranoia, agrese (i vůči sobě). Hikikomori se ocitá na křižovatce, v představení explicitně znázorněné scénografií. Na výběr má ze dvou variant. Vyhledá pomoc a pokusí se opět socializovat, nebo zvolí smrt?

Hikikomori, foto: Michal Mráka

Choreografie, ruku v ruce s hudbou Jana Čtvrtníka, dokonale vystihuje postupné chřadnutí a změny v chování hikikomori. Na začátku jsou hudba i pohyby dynamické a plné pozitivní energie. Ke konci je obojí sice také dynamické, ale spíš ve stylu posledního zoufalého vzepětí sil. Kamila Mottlová se svým inscenačním týmem dokázala vytvořit uměleckou ukázku sebedestrukce, která přiměje i nejzarytějšího optimistu a extroverta, aby se o téma hikikomori začal zajímat.

85 %

Celkové hodnocení

Hikikomori / VILA Štvanice

  • Choreografie, interpretace a koncept

    Kamila Mottlová

  • Režie

    Janek Lesák

  • Dramaturgie

    Natálie Preslová

  • Hudba

    Jan Čtvrtník

  • Choreografická supervize

    Eliška Soukupová

  • Voiceover

    Karel Kratochvíl

  • Premiéra

    07/10/2020

Koupit vstupenky