Inscenace Idiot v podání činohry Národního divadla měla být původně jako každá jiná. Nazkoušená a odehraná v divadle, naživo před diváky. Pandemie však zkoušení třikrát přerušila, a tak se inscenační tým v čele s režisérkou Danielou Špinar rozhodl natočit Dostojevského Idiota jako hraný film a uvést jej v život bez ohledu na nepříznivé okolnosti. Díky spolupráci s Aerofilms tak divadelní film vstupuje do kin.
Dílo Fjodora Michajloviče Dostojevského dokazuje, že ne vše ruské je odsouzeníhodné. Jeden z vrcholných představitelů ruského realismu napsal hned několik hutných románů, mimo jiné i Idiota. Nejnovější překlad Libora Dvořáka, že kterého inscenátoři vycházeli, má téměř 900 stran. Převést román na jeviště by vyžadovalo řadu zásadních škrtů. Pro film bylo třeba ještě razantnějšího přístupu. Zvlášť když má výsledek 90 minut.
Režisérka Daniela Špinar během popremiérové debaty k tomu podotkla: „Kdo chce dělat Dostojevského, musí si vybrat postavu, které se che věnovat. Sama jsem vybrala jen kousek z celého Idiota.“ Konkrétně děj první části románu. Ve filmu se tak odehraje seznámení Myškina s Rogožinem a dalšími aktéry, přípravy na narozeninový večírek Nastasji Filippovny a večírek samotný a následně až její smrt.
Pro další části – jakkoli důležité se nám mohou zdát – nezbyl prostor. Pro mě osobně je například v románu zásadní Nastasjina rozpolcenost mezi Myškinem a Rogožinem. Její touha spasit svou duši po Myškinově boku, ale zároveň mnohem silnější přitažlivost k Rogožinovi. Ten pro ni však představuje totéž, co lampa pro můru: zářivé a lákavé světlo, které přináší smrt. Stejně tak byla upozaděna role Aglaji, která má jen několik vět na začátku a její postava tím zcela pozbývá významu. Větší prostor naopak dostává rodina Ivolginových, kde se střetává přímočaré buranství Gaňových příbuzných s noblesní arogancí Nastasji.
Kníže Myškin se pro svou bezelstnost stává okamžitým důvěrníkem všech zúčastněných. Tajemství, intriky i vzájemná nevraživost ostatních postav jsou mu cizí. Zbytečné sváry a nedorozumění chce napravit, při své dobrosrdečnosti si však neuvědomí, že tím spíš přilévá olej do ohně. Pro svou až prostoduchou upřímnost, kdy nedomýšlí možné následky svých slov, je ostatními považován za idiota. Myškin je sice morálně na výši, ale jeho „co na srdci, to na jazyku“ je zbylou společností vnímáno jako slabost.
Patrik Děrgel v hlavní roli zaujme, přestože charakteristika jeho postavy je s ohledem na délku filmu pouze načrtnutá. Když sleduje zlomyslnosti kolem sebe, jeho čistá duše trpí, což se promítne do jinak zasněného výrazu. Zdání prosťáčka umocňuje účes à la Dwayne Dibbley (pokud nevíte, o koho jde, pusťte si Červeného trpaslíka), mravní čistotu pak podtrhuje sněhobílá košile a světlé kalhoty. Rogožin (Igor Orozovič) je pravým opakem – potetovaný rebel celý v černém, což tak moc přitahuje Nastasju Filippovnu (Tereza Vilišová). Zmámená vlastními démony mu podléhá a společně míří vstříc vzájemné záhubě.
Vedle Myškina dostává největší prostor Gaňa (Petr Vančura) – zdá se, že právě on je tou postavou, kterou si Daniela Špinar vybrala jako stěžejní. Myškina pak staví vedle Gani coby lakmusový papírek; jeho ryzí upřímnost kontrastuje s Gaňovou neupřímností – vůči ostatním, ale hlavně vůči sobě samému. Gaňa se nechal natlačit do svazku s Nastasjou. Respektive do jeho příslibu, a to i přes protesty své matky a sestry. Ani jemu se do manželství s ženou pochybné pověsti dvakrát nechce, ale ty peníze, ty by se mu hodily. Jeho postava je ve filmu vykreslena nejkonkrétněji. U ostatních – včetně Myškina – si divák musí řadu věcí domyslet. Což, vzhledem k tomu, že nejde o hlavního hrdinu, je celkem překvapivé.
Kostýmy Lindy Boráros jsou okázalé a výrazné, zejména Nastasjiny narozeninové zelené šaty, které se vyjímají na růžově nasvícené scéně. Z kostýmů, kulis ani rekvizit není poznat, do které doby režisérka inscenaci zasadila. Ostatně, propojování stylů a dobových prvků s těmi současnými je v jejím případě typické. Vzpomeňme například na inscenace Hamlet (také s Patrikem Děrgelem v hlavní roli) či Othello, které také režírovala.
Daniela Špinar šla záměrně proti některým filmovým standardům. Zachovala energický divadelní projev, což se ukázalo jako krok správným směrem.
Oproti běžnému představení, které se odehrává výhradně na jevišti, mohla při natáčení Daniela Špinar využít celé budovy divadla. V inscenaci si tak hraje s kontrastem zdobných prostor Stavovského divadla a technického zázemí. Herci prochází místy, kam se divák běžně nepodívá, a tak dílo představuje i přiznanou poctu jedné ze scén Národního divadla.
Zbývá závěrečná otázka: je to divadlo, nebo film? Obojí. Daniela Špinar šla záměrně proti některým filmovým standardům. Například porušuje úzus, že kamera zabírá toho, kdo zrovna mluví. Jejími slovy by se z toho pak stala „nudná televizní inscenace“, čemuž se chtěla vyvarovat. Úspěšně, nutno říct. Stejně tak odbývala výtky kameramanů, že herci přehrávají a současnou kinematografii označila za „upouštění horké páry“. Zachovala energický divadelní projev, což se ukázalo jako krok správným směrem. Ostatně, Idiot není jediným důkazem toho, že spojení divadla a filmu funguje. Pro příklad ani nemusíme chodit mimo Národní divadlo, které na plátna kin nedávno uvedlo také Maryšu v režii Jana Mikuláška.
