Do hlubin lidské duše se rozhodli nahlédnout v Divadle Na zábradlí. Nejnovější inscenace Obscura se zabývá tématem pokusů prováděných na lidech. Autorské duo Jan Mikulášek a Dora Viceníková před diváka staví přehled uskutečněných psychologických výzkumů i jednorázových experimentů, jejichž výsledky však pro lidstvo nejsou vůbec lichotivé.
V dějinách existuje řada pokusů na lidech, jejichž etické vyhodnocení dosahuje jednoznačně záporných hodnot. Řada z nich se zaměřovala na fyzickou podstatu člověka, vedle nich však proběhlo i několik psychologických výzkumů, které si kladly za cíl probádat chování a jednání lidí. Za neetický byl označen například pokus Wendella Johnsona prováděný na sirotcích. Jiné experimenty se však zapsaly do dějin psychologie nikoli kvůli sporné morálce samotného výzkumu, ale pro své kontroverzní výsledky.
Jedním takovým, který dostává značný prostor i v inscenaci Obscura, je experiment amerického psychologa Stanleyho Milgrama. Dobrovolníci měli za špatnou odpověď subjektům (ve skutečnosti Milgramovi spolupracovníci) udělit elektrický impuls a postupně zvyšovat jeho intenzitu. Šokem pro veřejnost i samotného Milgrama bylo, že většina účastníků se nezdráhala udělovat subjektům i domněle skutečně vysoké dávky. Jednoduše poslechli příkazu, vlastnímu svědomí navzdory.
Další studií, s níž inscenace pracuje, je efekt přihlížejícího. Příčinou výzkumu se stala vražda Catherine Susan „Kitty“ Genovese, o níž novinový titulek v Timesech hlásal, že jí přihlíželo 38 svědků. A nikdo z nich jí nepomohl, ačkoli údajně volala o pomoc. Jak se mnohem později zjistilo, redaktor si příběh notně přibarvil, aby získal čtenost. Nicméně řada psychologů se na základě této události rozhodla prozkoumat chování lidí. Zjistili, že čím větší skupina přihlíží katastrofě, tím menší pravděpodobnost je, že někdo z nich zasáhne. Jedinec se spoléhá na ostatní, že něco udělají.
Kromě vědeckých výzkumů zmiňuje inscenace také dva další experimenty. Jedním je happening Rhythm 0 srbské umělkyně Mariny Abramović z roku 1974. Tehdy před sebe rozložila 72 různých předmětů. Od peříček až po skalpel. Přihlížejícím pak umělkyně dovolila dělat si s ní, co chtějí. Jak to dopadlo? Kam až byli civilizovaní milovníci netradičního umění ochotní zajít? Raději nevědět… Druhý experiment zorganizoval v roce 2007 deník Washington Post. Požádal jednoho z nejtalentovanějších houslistů Joshuu Bella, aby hrál v newyorském metru. Nejenže ho nikdo nepoznal, jen málokdo se zastavil, aby si poslechl virtuosa, který jinak vyprodává koncertní sály po 100 dolarech za vstupenku.
Žádný z inscenací vyobrazených experimentů neukazuje člověka v lichotivém světle. Naopak lze vyvodit závěr, že lidstvo je tupé stádo, jež postrádá jakoukoli naději.
Přestože si tvůrci zvolili zajímavé téma, jeho zpracování není úplně dotažené. Představení tvoří mix zmíněných (a několika dalších) experimentů. Nejde tak o příběh, nenabízí vysvětlení, rozhřešení, ani odpuštění. Jen nastavuje zrcadlo formou scének a gagů. Přitom záleží na divákově vnímavosti, nakolik pro něj bude defilé obskurních výjevů vycházejících z různých pokusů srozumitelné.
Obscuře by se tak dalo vytknout to samé, co předchozí premiéře Freudovo pozdní odpoledne: chybí pointa, pevný bod, kterého by bylo možné se chytit. Autoři opět jen poskládali fakta k sobě, ale nijak na ně nereagují a nechávají je promlouvat sama za sebe. K čitelnosti inscenace a záměru tvůrců tentokrát nenapomáhá ani scéna a kostýmy Marka Cpina. Obvyklé „pokojíčky“, jež vyplňují jeviště a které se staly pro Divadlo Na zábradlí signifikantní, tentokrát nahradil prostou bílou krychlí bez bočních stěn umístěnou doprostřed jeviště. Na tomto malém prostoru se pak odehrává většina akce. Stejně nevýrazné jsou i kostýmy, účelně vybrané ve stylu „hnědé doby“ 70. let 20. století.
Potenciál, který zvolené téma má, tak zůstal daleko před vlastním zpracováním.
