Divadelní soubor Farma v jeskyni se ve své dramaturgii zabývá aktuálními, často opomíjenými a nepohodlnými společenskými tématy. Jedním z nich je generační propast a strach ze stárnutí a umírání, které reflektuje v inscenaci Navždy spolu! Představení se v současné době hraje v multifunkčním prostoru DOX, který je od roku 2018 domovskou scénou souboru.
Navždy spolu! představuje třetí část trilogie Noc ve městě. Předcházely jí inscenace Informátoři o nekalých praktikách nadnárodních korporací a Odtržení, jež se inspirovala fenoménem hikikomori. Tvorba souboru Farma v jeskyni se vyznačuje dynamikou založenou na pohybu, jež překračuje hranice fyzického i tanečního divadla, a silnou vizuální stránkou. Té dosahuje nevšedními videoprojekcemi filmových dotáček.
S nápadem zapojit do inscenace pražské seniory přišly performerky Hana Varadzinová a Eliška Vavříková. Se seniory, kteří neměli žádné předchozí zkušenosti s profesionálním divadlem, pracoval soubor na hereckém projevu přes půl roku. Dnes, několik let od premiéry, je do určité míry stále znát, že nejde o profesionální herce, nicméně jejich projev je přirozený, nekřečovitý.
Senioři jsou bohužel upozaděni. Jejich výstupy se omezují na krátké komické scénky a tvoří pouhé křoví, jakkoli efektní, performerkám, které ztvárnily hlavní role.
Na druhou stranu by si senioři – i přes své amatérství – zasloužili více prostoru. Už jen vzhledem k tématu, kterým je údajně generační propast mezi mladými a starými lidmi, strach se stárnutí a umírání. Starší člověk má stejné touhy jako ten mladý, chce být milován stejně jako každý jiný. „Kde je problém?“ ptají se tvůrci v anotaci a rovnou odpovídají: „V permanentním mediálním obrazu, kterému věříme. Na všech reklamách pro seniory vystupují čtyřicátníci, kteří mají uměle nabílené vlasy, aby – panebože – nevypadali staře.“
Jenže i přes tuto reflexi jsou senioři upozaděni. Jejich výstupy se omezují na krátké komické scénky – dvě dámy v dlouhých večerních róbách se řežou psaníčky, stařec pomalým šouravým krokem přichází na jeviště a hned vzápětí stejně pomalu odchází. Neherci tak tvoří pouhé křoví, jakkoli efektní, performerkám Haně Varadzinové a Elišce Vavříkové, které ztvárnily hlavní role. Zpočátku není jasné, jaký panuje vztah mezi jejich postavami, Magdou a Zuzankou. Zdrobnělina jména rozhodně nenapovídá, že je excentrická a extrovertní dáma Magdinou matkou. To vyjde najevo až na samém konci představení, kdy je rozdělí smrt Magdy.
Obě postavy jsou diametrálně rozdílné. Zatímco Magda působí zklamaná životem, Zuzanka si jej naopak užívá plnými doušky – svému věku navzdory, chtělo by se říct. Farma v jeskyni staví své inscenace na pohybu, divák si však příběh dokáže poskládat až na základě několika málo slov, které performerky prohodí. Choreografie je totiž v podstatě nečitelná a spíše abstraktní.
Jeviště tvoří jedna z širokých chodeb multifunkčního prostoru DOX, v jejímž prostředku stojí krychle s posuvnými dveřmi. Připomíná kabinu výtahu, ale také dveře operačního sálu s průzory. Krychle slouží zejména k již zmíněným epizodickým výstupům seniorů či scénám, kdy senioři interagují s performerkami. Většina „tanečních“ dialogů a monologů Hany Varadzinové a Elišky Vavříkové se však odehrávala na ploše před touto krychlí.
Dveře se po každé ze seniorských etud opět uzavřou a prostor za nimi zahalí tma. Osobně mi to připadalo jako metafora k nevyužitému potenciálu zapojených seniorů, kteří by si jistě zasloužili větší prostor. Vždyť právě jejich problémům má být inscenace věnovaná.
