Divadelní spolek JEDL uvedl v pražském prostoru Gabriel Loci svou dosud nejnáročnější inscenaci. Pro režiséra Jana Nebeského šlo o již deváté profesní setkání s norským dramatikem, v případě Lucie Trmíkové je paní Alvingová její sedmou Ibsenovou hrdinkou. I proto se oba rozhodli pojmout Ibsenovy Přízraky jinak a posunout je do žánru opery. Ke spolupráci tak přizvali skladatele Matouše Hejla.
Nutno hned v úvodu podotknout, že stejně jako „jedlácké“ inscenace vyčnívají z řad činohry, vybočuje i tato opera, jež není tak úplně operou. Inscenace se pohybuje na pomezí opery a činohry, kam přepadá častěji. Přestože nejnovější počin divadla JEDL splňuje několik prvků, které operu definují (zejména původní hudba Matouše Hejla a částečně zpívané či opakující se repliky), mluvené slovo převažuje. Je tak možné polemizovat, nakolik se skutečně jedná o operu. U jinak činoherního souboru, který navíc proslul svou osobitostí, se však klasická opera snad ani nedala očekávat.
Naopak je třeba vyzdvihnout srozumitelnost děje. Ta zůstala zachována, i když Lucie Trmíková musela původní text dramatu pro účely libreta zkrátit zhruba na čtvrtinu. Vlastně jde o jednu z nejčitelnějších inscenací JEDLu, kterou pochopí i divák, jenž doposud s Ibsenovým dramatem ani tímto divadelním souborem nepřišel do styku.
Přechody mezi zpěvem a mluveným slovem (a zpět) diváka nijak nerozhodí, možná dokonce naopak. Každá postava je totiž odlišná a jsou od sebe dobře rozpoznatelné nejen díky různému hlasovému projevu, ale také díky hercům, kteří jim dokázali vtisknout jedinečný charakter.
Sopranistka Magdalena Malá je v roli Reginy jedinou, která po celou dobu zpívá. Její trylky skvěle ladí s celkovou koketností postavy. Opakem je pastor Manders (Igor Chmela), který se s jedinou výjimkou projevuje výhradně mluveným slovem. Jako by rozpustilost a lehkost hudby nepříslušela jeho stavu.
Hlavní postavou Ibsenových Přízraků je paní Alvingová, jež čerpá svou sílu z pohledu do budoucnosti. Její manžel, kapitán Alving, je již deset let po smrti. Je načase se vykoupit z jeho stínu a žít konečně svobodně, pouze s milovaným synem. Jenže pravda tentokrát neosvobozuje. Hustou síť lží, kterou kolem sebe paní Alvingová musela spřádat za manželova života, nelze proniknout. Kostlivci začínají vylézat ze skříně právě ve chvíli, kdy měla mít Alvingová konečně klid.
Lucie Trmíková ztvárnila Helenu Alvingovou jako silnou ženu, jež nepodlehla ranám osudu. Útěk od manžela, k němuž ji pastor obratem poslal zpátky, odloučení od syna, přetvářka a povinnost vůči společenským konvencím – nic z toho ji nezničilo. Zadostiučinění v podobě odhalené pravdy jí však přineslo jen krátkou radost.
Lucii Trmíkové coby paní Alvingové nelze odepřít uznání, nicméně v Opeře Ibsen nejvíce zaujme Miloslav König v roli jejího syna Osvalda Alvinga. Dokonale vykreslil jeho charakter, který se přirozeně přeléval mezi různými náladami. Od světaznalého muže, který suverénně odráží pastorovy moralistní řeči, přes znuděného floutka, který si v jednom kuse stěžuje na počasí, až po nemocí sužovaného nešťastníka, kterého pronásledují jeho vlastní přízraky. Díky své pěvecké dispozici vystřídal Miloslav König během představení nejvíce hlasových poloh z celého obsazení, což umocnilo dojem do detailu propracované postavy.
Obdobně trefně charakterizoval, byť na daleko menším prostoru, Petr Jeništa Engstranda. Téhle mazané lišce podšité kouká zpod kapuce pouze úlisný úsměv a kostým navozuje pocit jisté ještěrkovitosti či plazovitosti postavy. Ostatně, Engstrand je kluzký jako had a dokáže vybruslit z každé situace. Dokonce i přesvědčit kněze, aby požehnal jeho „útulku pro námořníky“. Při mluvení si vypomáhá různými skřeky a zvuky, které jeho úlisnost a slizkost násobí.
Opera Ibsen / Přízraky sice není úplně operou, zcela jistě je však dalším zajímavým počinem JEDLu, který dokazuje, že ocenění Divadlo roku nezískal jen tak pro nic za nic.
Hudba Matouše Hejla představuje – s ohledem na zamýšlený žánr opery – výraznou složku inscenace. Zatímco premiérový blok doprovázelo pět hudebníků (bicí / perkuse, baskytara, kytara, cimbál a tuba), chystá se představení s celým orchestrem. Tam pravděpodobně hudba vynikne daleko více, ovšem i v komorním podání rezonuje a dokresluje ponurou atmosféru, na jejímž pozadí neustále zní šumění deště.
Scénu tvoří pouze nadměrný stůl a tři bílé židle, jinak nechávají Jan Nebeský s Petrou Vlachynskou vyniknout prostoru Gabriel Loci. Ostatně s výraznými, hýřivě barevnými (vyjma šedého Manderse) a až komiksově pojatými kostýmy Petry Vlachynské je minimalistická scéna dobrou volbou. Vedle obřího nábytku působí herci jako děti či panenky. Jejich gesta jsou tak mimoděk ironizována – co by tito palečci mohli od stolu vyřešit? Jejich občasná naivita a dětinskost se projevuje ve chvíli, kdy lze snadno sklouznout pod stůl a tam dát průchod veškerým emocím a frustracím.
Opera Ibsen / Přízraky sice není úplně operou, zcela jistě je však dalším zajímavým počinem JEDLu, který dokazuje, že ocenění Divadlo roku nezískal jen tak pro nic za nic.
