fbpx

Co dělat, když musíte žít? Zajděte na Drive My Car

  • Adéla Ščurková

Co dělat, když musíte žít? Pokud na tuto čechovskou otázku neznáte odpověď, najdete ji v kině. Nedávno totiž do projekčních sálů vstoupil čerstvě oceněný oscarový snímek a jedno se mu nedá upřít: během 180 minut ve vás vyvolá dosud nepoznané pocity. Japonský režisér a scénárista filmu Rjúsuke Hamaguči ve svých 34 letech natočil podle tří Murakamiho povídek něco, co byste si neměli nechat ujít.

And the Oscar goes to…Drive My Car, ozvalo se před několika týdny na slavnostním ceremoniálu. Oceněný snímek přitom není jediným režisérovým úspěchem. Již za svůj předchozí film Kolo štěstěny a fantazie dostal Stříbrného medvěda, Velkou cenu poroty na Berlinale 2021. A v tomtéž roce získal také ocenění za scénář k Drive My Car na festivalu v Cannes. A není divu, scénář je totiž skutečně výborně napsaný! Dokonale propojuje všechny filmové linie – a že je jich hned několik. Splétá a rozplétá minulost se současností, divadelní představení s tím, co se děje mimo něj, a rozmanité osudy a myšlenky hlavních i vedlejších postav. Vše dělá elegantně a svižným způsobem, že sice musíte po celé tři hodiny filmu dávat bedlivý pozor, ale baví vás to.

Jen samotný prolog trvá 45 min a servíruje nám jako předkrm vztah divadelního režiséra s jeho manželkou. Příběh je pestrý a jejich vztah silný, avšak křehký. Žena je velmi kreativní, nespoutaná a při milování vypráví barvité historky, které si po vyvrcholení nepamatuje. Od toho je tam Júsuke, který jí je následující den převypráví. Třičtvrtěhodinový prolog, který je zároveň první dějovou linkou, by vydal na samostatný film. Zde však končí smrtí milované manželky a odhalením její nevěry s mladým hercem Misakem. Teprve teď film doopravdy začíná, jedou úvodní titulky. Nyní se bude servírovat hlavní chod.

Druhá dějová linka začíná ve chvíli, kdy Júsuke po smrti manželky přijíždí na divadelní festival do Hirošimy. Přijal zde pracovní nabídku režírovat Čechovova Strýčka Váňu. Jeho práce je však poněkud neobvyklá. Záměrně si vybírá herce, kteří nemluví stejným jazykem (hovoří anglicky, japonsky, čínsky, korejsky a korejskou znakovou řečí), takže si mezi sebou vůbec nerozumí. Navíc většina zkoušek probíhá tak, že herci pouze čtou text, bez pohybu a emocí, pořád dokola. Je patrné, že zde je záměrem něco jiného. Překvapení pak nastane v okamžiku, když do hlavní role strýčka Váni režisér neobsadí sám sebe, jak se čekalo, ale milence své zesnulé ženy. Ten se však nedokáže ztotožnit s rolí ani sám se sebou.

Třetí linka vypráví o seznámení Júsukeho s řidičkou, kterou mu přidělili pořadatelé filmového festivalu. Spolu s ní začínáme poodhalovat Júsukeho intimitu, neboť jeho červený Saab 900 je pro něj citlivou záležitostí. Kromě toho, že rád řídí, si za jízdy opakuje text posloucháním Strýčka Váni, který mu na kazetu namluvila jeho žena. A nyní do tohoto intimního prostoru milovaného vozidla s hlasem mrtvé ženy vstupuje mladá dívka, která se stává jeho mlčenlivou společnicí. Přesto je stále patrnější, že se jí dokola pouštěná hra také velmi citově dotýká. Postupné sbližování se režiséra s jeho řidičkou se pak jeví naprosto nevyhnutelné. Zejména poté, co se dozvíme, že se narodila ve stejném roce jako jeho taktéž zesnulá dcera.

Čtvrtá a poslední zásadní dějová linka se zaměřuje na mladého herce Misaku. Milence Júsukovy ženy a představitele Váni. Obě hlavní postavy filmu se spolu sblíží na Misakův popud. Zatímco Misaku režiséra až slepě obdivuje a neskrývá své nadšení pro jeho tvorbu a práci jeho ženy, Júsuke se snaží odhalit, jak moc jeho ženě na onom mladém muži záleželo a zda s ním nějakým způsobem souvisela poslední slova, která mu řekla. Misaku si zároveň začne za zády sboru románek s mladou čínsky hovořící herečkou, představitelkou Jeleny.

Co se filmu určitě nedá upřít, je poutavá kamera. Ta nastavuje přesně takový úhel pohledu, který po nás režisér potřebuje. Jednotlivé obrazy jsou stejně atraktivní jako mluvené dialogy.

Hamagučiho snímek vás rozhodně nebude nudit, avšak bude po vás vyžadovat, abyste dávali pozor po celou dobu. Trpělivost je tedy nasnadě, ale vydržet se vyplatí. Paralela s Čechovovým dramatem je vcelku povedená a vypointovaná, divák si při ní uvědomí, jak je jeho divadelní text aktuální také v současnosti. Známé repliky jsou dobře využity, ačkoli trochu méně Váni by filmu, zejména z pohledu nedivadelního diváka, prospělo. To, že hlavní postavy hledají cestu hlavně samy k sobě, je více než zřejmé i bez kontextu Čechovovy hry.

Co se filmu určitě nedá upřít, je poutavá kamera. Ta nastavuje přesně takový úhel pohledu, který po nás režisér potřebuje. Jednotlivé obrazy jsou stejně atraktivní jako mluvené dialogy. Dějové linky jsou citlivě propletené tak, aby se divák neztratil a byl neustále v obraze. Hudba není výrazná, ale o to je lepší, jelikož nijak nepřehluší tok divákových myšlenek, pouze je hezky podtrhne. Některým scénám by prospěla kratší stopáž, jiné by se daly zcela vynechat a příběhu by to nijak neuškodilo. Dramatické momenty si režisér nechává až na úplný závěr. Finální monolog je poněkud zdlouhavý, ovšem spěje ke katarzi v podobě povzdechu: „Co dělat? Musíme žít…“ Zde již není pochyb o celkové pointě, kdy hlavní trojice, z níž každá postava nese svou vinu, se může vykoupit navzájem.

Počkejte si na deštivý den a zajděte na Drive My Car, nebudete litovat. Ať už nasát japonského ducha, zhlédnout neotřelou mnohojazyčnou verzi Strýčka Váni či zapamatovat si některou z ikonických němých scén. Třeba tu s rukama vystrčenými ze střešního okénka a třímajícími cigaretu. Nepochybně ve vás vyvolá touhu si v automobilu zapálit, přestože nekouříte.

85 %

Celkové hodnocení

Drive My Car

  • Předloha

    Haruki Murakami

  • Režie

    Rjúsuke Hamaguči

  • Scénář

    Rjúsuke Hamaguči, Takamasa Óe

  • Kamera

    Hidetoši Šinomija

  • Hudba

    Eiko Išibaši

Hrají

Hidetoši Nišidžima, Tóko Miura, Masaki Okada, Reika Kirišima, Perry Dizon, Yoo-rim Park, Dae-Young Jin, Satoko Abe

  • Premiéra

    24/03/2022

Koupit vstupenky