Oblíbenou součástí pražského Mezinárodního filmového festivalu Febiofest je sekce Culinary Cinema. Jak název napovídá, jedná se o spojení filmové lahůdky s kulinářským večerem. Gastronomický snímek a následnou několikachodovou večeři pak vždy spojuje konkrétní surovina. Letos jí byly lanýže. Ty sehrály hlavní roli v dokumentu Lovci lanýžů i v následném menu Marka Fitchnera.
Dokumentární snímek Lovci lanýžů poprvé představili jeho tvůrci Michael Dwec a Gregory Kershaw na americkém filmovém festivalu Sundance. Po této světové premiéře, která se uskutečnila 30. ledna 2020, se snímek dostal do kin vinou pandemie až o rok později, 5. března 2021. Dlouhé čekání však stálo za to, neboť film získal celou řadu pozitivních ohlasů, a to i mezi kritiky. Dokument byl navíc nominován na Oscara v příslušné kategorii.
Pokud si pod názvem The Truffle Hunters představíte akční film plný napínavých okamžiků, budete nejspíš zklamaní. Hlavními hrdiny snímku jsou letití staříci, kteří „loví“ lanýže čistě z lásky – k přírodě, svým psům i delikatese samotné. Jsou jedněmi z posledních, kdo znají tajemství úrodných míst bílého lanýže Alba, toho nejvzácnějšího, který nelze nijak vypěstovat. A dost možná si ho s sebou vezmou do hrobu, jelikož se jim vůbec nelíbí, kam ten svět spěje.
Mladá a dravá konkurence nerespektuje pravidla, teritorium ani přírodu. Je ochotná jít doslova přes mrtvoly a neštítí se nastražit otrávené návnady a zahubit tak psy lovců lanýžů. Není přitom třeba podotýkat, jak dlouho trvá vycvičit psa k hledání lanýžů, o citových vazbách nemluvě. Neméně život staříkům znepříjemňují distributoři, kteří levně nakoupí a draze prodají, a přitom fňukají na obě strany, že doba je zlá. Lovcům tvrdí, že poptávka je mizivá, svým odběratelům pak zase, že poptávka je na omezenou nabídku příliš velká. A aby toho nebylo málo, dědouškům neustále připomínají jejich vlastní smrtelnost a snaží se z nich vymámit polohu těch nejlepších nalezišť.
Dokument je vskutku povedený, přestože některé scény působí příliš stylizovaně a neautenticky. Také vyznění snímku je dost černobílé a pozlátkový svět aukcí lanýžů je pouze načrtnut tak, aby vytvořil patřičný kontrast s křehkými, shrbenými muži v zablácených holínkách. Na druhou stranu, kdo by nefandil staříkům, kterým je už všechno jedno. Sálem se nese škodolibý smích, když jeden z lovců pohotově odpálí snahy distributora vymámit z něj jeho tajemství. Zatímco se mu dobře oblečený muž snaží vemluvit, že je důležité, aby jeho dědictví zůstalo zachováno, Aurelio Conterno suše konstatuje, že svá zaručená místa by neukázal ani vlastnímu synovi.
To Carlo Gonella nebojuje ani tak s dodavateli jako s vlastní manželkou. Má o svého muže strach, a tak mu nekompromisně přikazuje, aby na lov lanýžů už nechodil. Ani ve dne, natož v noci. Jenže právě v noci se Carlo z domu vytrácí nejraději. Třeba oknem. Ještěže má jeho paní tak tvrdé spaní.
Mimochodem, dokument vám zcela jistě zamotá hlavu – v jednu chvíli doslova. Tvůrci totiž použili záběry nabrané kamerou připevněnou k psímu obojku. Upřímně, ze psí perspektivy toho ve snímku mnoho zajímavého neuvidíte, spíš uslyšíte plno zarputilého čmuchání a právě rozmazaných výjevů, které s vámi zatočí.
Ke stolu!
Po promítání se podávala tematická čtyřchodová večeře, jejímž autorem se letos stal Marek Fitchner, šéfkuchař pražské restaurace Červený jelen. Pokud byste rádi okusili jeho umění na vlastní chuťové pohárky, doporučuji navštívit fine-diningovou část restaurace Trezor.
Nyní ale zpět k lanýžům. Jako amuse bouche se podával dančí tatarák se sušeným žloutkem a plátky černého (perigordského) lanýže. Výborně ochucený tatarák se u našeho stolu stal hitem, který bylo popravdě těžké překonat. Následoval předkrm v podobě nadýchaného květákového soufflé se sýrem gruyére a hojně zasypaného nastrouhaným černým lanýžem. Pochoutka lehká a jemná jako obláček byla výtečná, dokonce natolik, že u mého doprovodu si vysloužila nejvyšší uznání.
V mém případě se na první příčku velmi těsně probojoval hlavní chod: ravioli plněné ragú z hovězích líček po burgundsku s pěnou s foie gras, houbami shiitake a nastrouhaným lanýžem navrchu. Silná masová šťáva spolu s typickou chutí foie gras vytvořily harmonii, kterou jsem si chtěla užívat co nejdéle. Jenže vše jednou končí, i tato večeře. Její závěr patřil opět lanýžům, tentokrát čokoládovým. Trojice pralinek měla různé příchutě. Zatímco pistáciová zůstala v zapomnění, malinová, která dodala sladké čokoládě příjemně kyselý nádech, naopak utkvěla v paměti. Lanýž pokrytý zlatým prachem a plněný kousky skutečného lanýže byl pak tou správnou dekadentní tečkou na dobrou noc.
