Soubor Cirk La Putyka se z Jatek78 dočasně přesunul do šapitó Azyl78 na pražském Výstavišti. Po sedmi měsících od premiéry zde opět uvedl svůj největší a nejnáročnější projekt Cesty. Od oznámení aktuálních termínů také opakovaně zaznělo, že se Cesty vrací v nové verzi, se spoustou změn. Čím se tedy liší jarní Cesty od těch loňských podzimních?
Projekt Cesty měl loni takový úspěch, že ač měl být původně uváděn pouze jednu sezonu, vrátil se v letošním roce do šapitó Azyl78 znovu. Jde o zcela logický krok – představení je nazkoušené, kostýmy ušité, prostor k dispozici. Stačí jen dát znovu dohromady celý ansámbl čítající několik desítek účinkujících. A to se povedlo, dokonce je obsazení ještě početnější než původně. Především díky 16 studentům z Kyjevské cirkusové školy, kteří u Cirku La Putyka v době válečného konfliktu našli azyl.
V několika případech bylo nutné účinkující přeobsadit, například Ethana Lawa a Alexandra Volného nahradili na cyr wheelu artisté Charlie Wheeler a Ole Lehmkuhl. Místo komického dua Wolf Brothers se akrobatické klauniády ujali jedni z kmenových členů Cirku La Putyka Jiří Weissmann a Michal Boltnar. Začátek scénky byl obdobný jako u Wolf Brothers, ale následně lety sehraná dvojice přidala více ekvilibristiky, kterou zaujala už v představení La Putyka. Akrobata Naima Ashhaba při akrobacii na teeterboardu vystřídal finský artista Teemu Skön.
Změn v obsazení se tedy událo skutečně hodně. Stačilo to ale k tomu, aby se divák mohl těšit na „úplně nový zážitek“, jak uvádí Cirk La Putyka na své na facebookové stránce? Za mě bohužel nikoli. Dramaturgie představení je pevně daná. I nadále zůstává rozdělené do čtyř kapitol. Nejprve mapuje historii tradičního cirkusu z pohledu principála Karla Kludského, poté přichází na řadu Cirk La Putyka a jejich osobní příběhy. V této části je poskytnut velký prostor ukrajinským studentům. U mikrofonu se vystřídá hned pět z nich a vypráví. Bohužel nedokážu říct, o čem hovořili – znalostí ukrajinštiny neoplývám. A tak mi tato scéna sice přišla emotivní, ale zbytečně natažená, jelikož osobně jsem si z ní nemohla nic odnést.
Třetí kapitola i tentokrát pojednávala o těžkostech kultury v období covidu. Padesátka účinkujících se rozprchla mezi diváky a nabízela výdejní okénka kultury a malá soukromá představení pro 2-4 diváky, v souladu s dřívějšími omezeními a nařízeními. Závěrečná kapitola byla opět oslavou společného okamžiku, možnosti užít si „tady a teď“. Zde znovu dostali prostor studenti Kyjevské cirkusové školy, jejichž vystoupení bylo do celého představení zařazeno tak lehce a přirozeně, jako by se s nimi počítalo odjakživa.
Po většinu představení jsem také vnímala, že akrobaté jsou o něco suverénnější než loni. Mladší členové souboru pomalu, ale jistě dohání své zkušenější kolegy a nepůsobili již tolik roztřeseně. Například akrobacie na cyr wheelu byla oproti loňskému roku ještě dotaženější a šlo o jedno z nejlepších čísel představení. Podobně byla vizuálním požitkem také skupinová závěsná akrobacie na strapsech a obručích, která patřila mezi vrcholy Cest už při podzimním uvedení.
Navzdory větší jistotě akrobatů se akrobacie na teeterboardu ani letos neobešla bez potíží. Loni byl znát velký kontrast mezi ostřílenými členy souboru Danielem Komarovem, Michalem Boltnarem a Jiřím Weissmannem a nováčky, kteří občas vypadli z rytmu. To se tentokrát nedělo a výskoky i doskoky artistů byly perfektně synchronní. Finský akrobat Teemu Skön však v jednu chvíli zřejmě předpokládal, že je číslo již u konce a Daniel Komarov na něj signalizoval, aby se vrátil zpět, čímž se narušila dosavadní plynulost.
V loňském roce se Duo Štauberti postaralo o dechberoucí grand finale, při kterém zůstali v úžasu i ti, kteří jsou s novým cirkusem obeznámeni. Podobné číslo má nejspíš uzavírat i aktuální Cesty, během mnou navštíveného představení se však cosi nepovedlo. Technická crew zajistila perskou tyč několika popruhy, Jiří Kohout připnul jištění Nancy Štaubertové. Najednou Dimitri Štaubert zavrtěl hlavou, Nancy opět odepnul, upevněná tyč zůstala ladem uprostřed manéže a oba předvedli jedno z čísel, které představili již dříve toho večera. Za mě bohužel trochu rozpačitý konec jinak skvělého představení.
Cesty 2022 se od těch loňských výrazně neliší a rozhodně nedostojí slibu, že půjde o „úplně nový zážitek“. Cirk La Putyka však právem platí za jeden z nejlepších novocirkusových souborů u nás a Cesty jsou jedinečným počinem, ani na tom se nic nezměnilo. Podobně jako v předchozím roce je i tentokrát co chválit. A něco se opět naopak nepovedlo. Jak po závěrečném potlesku uvedl Jiří Kohout, to k tomu patří. Nakolik tedy zůstává představení víceméně stejné, zůstává stejný i dojem z něj. A proto necháváme stejné hodnocení.
