Známý český neuropatolog František Koukolík vydal knihu Drby pojednávající o nejrozšířenější lidské činnosti. Zabývá se nejen definicí drbů, ale také různými statistikami. Drbou ženy častěji než muži? Jak se liší drbání mezi jednotlivci a v rámci organizace a jaký mají drby vztah k našim emocím? Kniha přináší některé odpovědi, ale ještě více otázek.
František Koukolík má za sebou skutečně bohatou kariéru. A to nikoli jen jako lékař, ale také publicista. Od 90. let je autorem bezmála 50 knih. Z velké části jde o odborné publikace, ale Koukolík je také popularizátorem neurologie, potažmo neuropatologie. Některé z jeho svazků jsou tak určeny laickému publiku. Například Bulšit: o žvanění v organizacích, médiích, politice a vědě nebo právě Drby. Těmi se zabývá z důvodu, že lidstvo drbe co svět světem stojí, bez ohledu na čas a místo.
K pochopení Koukolíkova východiska je třeba uvést, že slovo pomluva pro něj není synonymem drbu. Neuropatolog drby dělí do několika kategorií. Kromě toho, že mohou být pravdivé, nebo nepravdivé, mohou být také záporné, neutrální nebo dokonce kladné. Takže pozor, pokud jste včera před šéfem pochválili nového člena týmu, drbali jste! Pozitivně a nejspíš i pravdivě, ale stále jste drbali.
Upřímně řečeno toto východisko další čtení knihy poněkud komplikuje. Všeobecné povědomí považuje za drby spíše škodlivé informace, které nepřítomného staví do nelichotivé situace. Vzít tak v potaz, že takřka vše, o čem se s druhými bavíme, jsou drby, není snadné.
V sedmi kapitolách se Koukolík letmo dotkne nejen historie a definice drbů, ale také emocí. Vcelku logicky podotýká, že člověk prožívá jiné pocity, je-li tím, kdo drbe, a stane-li se sám terčem drbů. Třetí kapitolu věnuje dětem a tomu, kdy začnou drby vnímat, dokdy je považují za bezpředmětné a odkdy je začnou brát vážně. V polovině knihy se pak dostává k rozdílům mezi muži a ženami. Obě tato pohlaví sice drbou zhruba stejně často, liší se však v obsahu informací. Souvisí to – opět ne zcela překvapivě – se sociálním postavením a případným nebezpečím, jehož hrozba v nás přetrvává na pudové bázi. Další část pojednává o drbání v organizacích, jež je opět dáno ohrožením. Tentokrát nejen sociálního statutu, ale také kariéry. V závěru se Koukolík zaměřuje na sociální sítě a celebrity, ale ani tentokrát nepřichází s ničím převratným. Konstatuje, že celebrity potřebují diváky a čtenáře, aby jejich sláva rostla, a tak jsou samy zdrojem drbů o sobě. Připomeňme, že drby mohou být i pozitivní.
Útlá kniha balancuje na hraně. Na jedné straně je její autor uznávanou lékařskou kapacitou, která má na kontě řadu odborných publikací, a tak se vědeckým výrazům a odkazům na nejrůznější studie neubrání ani zde. Na straně druhé se Drby snaží být přesným opakem, tedy populárně-naučnou literaturou pro širokou veřejnost. To vše navíc na pouhých 100 stranách, které nedovolují jít do hloubky. Výsledkem je jakási rozpolcenost a především plytkost. Knihu čtenář zavírá s pocitem, že se vlastně nic nového nedozvěděl. S výjimkou faktu, že téměř každá vyřčená věta je drbem.
