Devadesátá léta se stávají znovuobjeveným fenoménem. Po knize Devadesátky a stejnojmenném, byť nesouvisejícím seriálu uvedeném letos Českou televizí, přichází se svým pohledem na tuto dekádu i Divadlo Na zábradlí. Dvojice Petr Erbes a Boris Jedinák se rozhodla oprášit pojem Discoland Sylvie, ovšem optikou jeho bývalých zaměstnanců a návštěvníků. Jak na tuto dobu vzpomínají a kdy pro ně skončily devadesátky. A skončily pro ně vůbec?
Éra devadesátých let je očividně vděčným tématem. Uplynulo dost vody, abychom si devadesátky stihli zidealizovat, na druhou stranu stále žijí ti, kteří je prožili a mohou podat přímé svědectví. V tuzemské kolektivní paměti jsou devadesátky uchovány jako divoká porevoluční doba plná příležitostí. Česko zaplavil západní konzum a slovo „nemožné“ na celou dekádu zmizelo z našich slovníků. Založit boyband, aniž by některý z jeho členů uměl skutečně zpívat? Ale jistě! (Narážka na další inscenaci mapující fenomén devadesátek, The Legend of Lunetic.) Pojmenovat disco klub a strip bar po svých dcerách? Beze všeho!
Přestože sláva Discolandu Sylvie trvala pouhé dva roky, povědomí o něm a jeho majiteli Ivanu Jonákovi se zarylo do české šedé kůry mozkové nejspíš navěky. Jaký byl ale Discoland doopravdy? Jak si ho pamatují ti, kteří nejsou mediálně zajímaví, a tak se na jejich názor po tři desetiletí nikdo nezeptal? Autoři inscenace absolvovali od června 2021 do ledna 2022 celkem jedenáct rozhovorů s bývalými pracovníky Discolandu: barman, tanečnice, kuchař a další. Ne všichni kontaktovaní však měli o rozhovor zájem – několik žen žádost o setkání odmítlo. A někteří následně neposkytli souhlas s uveřejněním rozhovoru.
Petr Erbes a Boris Jedinák přesto nasbírali dostatek materiálu – a dostali svolení k jeho použití –, aby mohla inscenace vzniknout. Scénář tvoří, s výjimkou jedné improvizované scény, koláž autentických výpovědí. Ty jsou převedeny na jeviště v neupraveném stavu. Včetně vycpávkových „em“ pomlk a častého „vole“. Představení to však překvapivě nerozmělnilo.
Povedl se nicméně záměr autorů „nabourat kánon vybudovaný bulvárem a Ivanem Jonákem“ a „vymezit se proti nadměrné fetišizaci doby“? Nikoli. Respondenti, kteří svolili k setkání a dali souhlas se zinscenováním svých výpovědí, na 90. léta vzpomínají vesměs stejně. Stejně jako 90 % populace, která na tu dobu může vzpomínat. Jako na dobu bouřlivých večírků, neomezených příležitostí a peněz, kterých měl najednou každý dost. Jak poznamenal DJ Uwa (jehož totožnost bylo možné i přes anonymizaci postav odhalit), vzpomínat se chce jen na to hezké. O tom špatném málokdo něco prozradil. Tím respondenti mimoděk pouze potvrdili to, proti čemu se autoři chtěli vymezit. Taková jsou ovšem úskalí dokumentu.
Případné rozpaky z nenaplněné vize se pokouší vyvážit herecký soubor. Přes všechny jejich pokusy však zůstává Discoland převyprávěním několika již otřepaných historek o bujarých večírcích.
Jedním z možných důvodů je strach – během představení zazněly i obavy, aby se neobnovilo vyšetřování a respondenti neměli zbytečné problémy s policií. Očividně tedy neuplynula dostatečně dlouhá doba, aby se na devadesátky vzpomínalo svobodně a se vším všudy. A ten, kdo by o odvrácené straně mince promluvit mohl, mlčel. Naopak mluvili hlavně ti, které bylo slyšet už dříve, jako DJ Uwa nebo provozní ředitel Albert Žirovnický. Čímž autoři popřeli svou původní myšlenku „mluvit s lidmi, kterým se nedostává tak veliký mediální prostor“.
Případné rozpaky z nenaplněné vize se pokouší vyvážit herecký soubor. Hned v jedné z úvodních scén zazáří Johana Matoušková jako DJ Uwa, pro kterého devadesátky nikdy neskončí, a Václav Vašák překvapí v roli Alberta výkonem u taneční tyče. Přes všechny jejich pokusy však zůstává Discoland převyprávěním několika již otřepaných historek o bujarých večírcích. Vadou na kráse představení také je, že výpovědi (monology) jednotlivých postav jsou místy příliš dlouhé a nabourávají dynamiku představení.
Inscenace tedy nepřichází s převratnými informacemi o éře 90. let, ani se nestala fascinující sondou do myslí „pamětníků“, jelikož se vzpomínky přímých účastníků ve většině shodují s „kolektivní pamětí“. A tak místo vymezení se proti fetišizaci doby posilují devadesátky své postavení na piedestalu.
To by samo o sobě ničemu nevadilo a ve výsledku by bylo možné Discoland označit za vcelku povedený počin. Body mu však sráží nenaplněná ambice obou autorů.
