Claude a Marie Verneuilovi se vrací. A pochopitelně je s jejich rozvětvenou a multikulturní rodinou čekají další potíže. Zcela nové, velké a početné. Jenže potíž je tak trochu s celým filmem. Ono totiž udělat milou a laskavou francouzskou komedii, která se bude dotýkat aktuálních témat, a přitom se vyvaruje řady stereotypů, je čím dál tím těžší.
Co jsme komu všichni udělali? je třetím pokračováním předchozích filmů Co jsme komu udělali? a Co jsme komu zase udělali? Zatímco záměr prvních dvou snímků byl jasný, ve třetím není úplně zřejmý. V prvním díle se manželům Verneuilovým podařilo úspěšně provdat čtvrtou dceru, ve druhém pak udrželi všechny své děti včetně jejich rodin v domovské Francii. A v zatím poslední části série se zdá, že se Verneuilovým podaří zachránit jejich vlastní manželství – ačkoli o tom by se dalo diskutovat.
Hned v úvodu filmu se ukazuje, že manželé začínají být přítomností svých dětí a jejich rodin unavení. Rodný Chinon není velké město, a tak na sebe neustále narážejí. V nekonečném kolotoči oslav a návštěv všech svých příbuzných nemají Verneuilovi ani chvilku sami pro sebe. Aby toho nebylo málo, naplánují dcery další večírek. Chtějí se svým rodičům odvděčit za péči a starost, a tak chystají tajnou oslavu jejich rubínové svatby, tedy 40 let společně strávených v manželství.
Jenže se zapomenou zeptat svých rodičů, jak by si významné výročí přáli strávit oni sami. Ti plánují poklidnou večeři jen ve dvou s malým výletem do Benátek. Zde prožili jednu z prvních společných dovolených a chtějí nostalgicky zavzpomínat na staré časy. Místo toho je však čeká velká oslava v rodinném domě. A protože jde o skutečně důležitou událost, rozhodnou se dcery pozvat i rodiče svých partnerů, aby se po letech setkala opravdu celá rodina.
Větou „jsme přeci rodina“ se postavy snaží omluvit a vymluvit z řady situací, ovšem v tomto případě jde o zcela nedostačující a nepřesvědčivý argument.
Divák po tomto úvodu zhlédne postupně několik scén, v nichž se jednotliví rodiče ze zámoří přou, zda do Francie na oslavu jet, nebo ne. Scénář je pokaždé stejný: muž protestuje, manželka přebírá velení a rozhoduje, že se pojede. Vyhnout se nelze stereotypům, otřepaným vtípkům a vyobrazení vyžilého patriarchátu řízeného skrytým matriarchátem. Při setkání v Chinonu se všechny rodiny mezi sebou špičkují, uráží se a panuje všeobecná nevraživost zahalená do zdánlivé laskavosti. To vše překrývá alibistické „jsme přeci rodina“.
Rodinný námět s komediálním příslibem sice chvílemi pobaví, ale do třetice už je to přeci jen málo. Hlavní motiv, tedy multikulturní výběr partnerů dcer Verneuilových, byl zábavný v prvním díle, třetí jej stěží utáhne. Možná si to uvědomovali i sami tvůrci, a proto povolali na pomoc rodiče manželů, a to ze všech koutů světa. Jenže ani to nepomohlo.
Moment, kdy všichni společně sestavují menu pro oslavu a nemohou se shodnout, zda by měl být dezert z čínské nebo arabské kuchyně, přirovná jeden z manželů k další intifádě. V tu chvíli se pousmějeme, ale když „vtip“ zazní podruhé, koutky už nezacukají. Celým filmem se také prolíná připravovaná divadelní inscenace, v níž jeden ze zeťů manželů Verneuilových hraje hlavní roli. Přitom se řeší, proč hlavní postavu ztvární herec černé pleti. Když navíc vyjde najevo, že má hrát Ježíše, nezkousne tento fakt žádná z postav. Tvůrci se k tomuto tématu opakovaně vrací jako k tomu nejvtipnějšímu, co zřejmě vymysleli. Jenže opakovaný vtip spíše unavuje, než aby dokola rozesmíval.
Ukazuje se, že není vtip jako vtip. Ne všemu, co si řeknete mezi kamarády, se zasmějí i ostatní. V tomto snímku toho tvůrcům kulhá víc než dost.
Film se ale přeci jen dočkal malého ozvláštnění v podobě nové postavy, bohatého sběratele umění. Muž ve středním věku se zdánlivě uchází o obrazy jedné z Verneuilových dcer, ve skutečnosti však má zájem o samotnou Marii. Tu trápí, že již zestárla a nic nového ji v životě nečeká. Nadbíhání sběratele jí tak samozřejmě zalichotí a zvažuje, zda se jím nechá svést a vyrazí vstříc novým dobrodružstvím na jeho jachtě, nebo zda zůstane věrná své rodině. Aspoň zde tvůrci dokázali, že nic nemusí být, jak se na první pohled zdá. Nechte se překvapit Mariinou volbou.
Herecké výkony Christiana Claviera a Chantal Lauby jsou výborné, ovšem místy si člověk říká, zda pro ně nejsou podobné role už lehce nedůstojné. Český dabing v podání Miroslava Donutila a Elišky Balzerové je sice příjemný na poslech, francouzsky mluvícího diváka však ochudí o opravdové perly v podobě slovních hříček, které je vždy těžké přeložit tak, aby zůstal zachovaný jejich smysl. Navíc právě noblesní francouzské ševelení by mohlo být jedním z atraktivních atributů filmu a důvodem, proč na komedii zajít.
Bez toho budete pouze hodinu a půl přihlížet rodinným půtkám, často vzniklých ze zcela absurdních důvodů a situací. Ty jsou navíc sotva uvěřitelné a ne moc vtipné. A aby toho nebylo málo, tak se žádná mužská ani ženská postava nevyvaruje stereotypům souvisejících s jejím genderem, o kulturních a náboženských rozdílech nemluvě. Což vygraduje národnostními klišé typu: „Pozvi, synu, místo nás jakékoliv Asiata z fastfoodu na náměstí, stejně nepoznají Korejce od Číňana.“
Kolotoč rozepří, popichování a usmiřováni jako by snad ani neměl konce. A když ho konečně má, je přeslazeně dojemný a – stejně jako zbytek filmu – poněkud absurdní. Co si budeme povídat, argument „jsme přece rodina“ vždycky nestačí. A v tomto případě nestačí vůbec.
