Od lidstva nelze čekat nic dobrého, to je jasné. Jenže co když je pravda trochu jiná? Pokud už třetí měsíc klesáte na mysli a zůstává vám rozum stát nad tím, čeho všeho je člověk schopen, pak věnujte pozornost našemu knižnímu tipu. Lidstvo je totiž mnohem víc než jen publikace plná naděje.
Nakladatelství Argo vydává od roku 2019 v rámci své edice Crossover sbírky populárně-naučných textů. Ty mají za cíl pomoct čtenářům se lépe orientovat v tom, před jakými výzvami naše propojená globální společnost momentálně stojí. Překlad knihy Lidstvo. Dějiny naděje od mladého nizozemského historika Rutgera Bregmana přitom nemohl vyjít v lepší okamžik, tedy ve chvíli, kdy o lidstvu tak trochu pochybujeme všichni. Nizozemský originál nicméně vznikl již před „apokalypsou“ v roce 2019, do angličtiny byla monografie přeložena následující rok. Nyní se naděje v lidstvo dočkali i čeští čtenáři.
Není žádnou novinkou, že pokud byste se zeptali lidí kolem sebe, co si myslí o ostatních lidech a lidstvu, nejčastěji by zaznělo, že je člověk od své přirozenosti sobecký a nedůvěryhodný. Na tom by se shodli úplně všichni: psychologové, ekonomové, zastánci pravice i levice, myslitelé současní i velcí filosofové dob minulých. Není tedy divu, že se s námi tento pesimistický pohled na lidstvo táhne již celá staletí. Co když je ale toto přesvědčení mylné?
Autor se v publikaci věnuje zejména přezkoumání slavných studií a experimentů, včetně odhalení manipulace s jejich výsledky. Mezi ně patří například stanfordský vězeňský experiment Philipa Zimbarda nebo skutečný příběh z knihy Pán Much. Povzbudivou zprávou budiž fakt, že to byla laskavost a spolupráce, která se ve většině experimentů a krajních situacích projevila jako evolučně nejúspěšnější možná strategie. Že by bylo načase, aby se lidstvo smířilo s optimističtějším pohledem na sebe sama?
Bregmanova kniha má jednu velkou výhodu – je velmi čtivá a zábavná. Nenechte se proto odradit její odborně vypadající obálkou, obsah a forma textu vás nezklamou. Bude to přesně ta kniha, na kterou se budete celý den těšit, protože kromě toho, že se na mnoha místech zasmějete, spoustu se dozvíte. Mladý historik sleduje současné vědecké výzkumy s natolik obdivuhodnou vervou a zápalem, že se pravděpodobně necháte unést spolu s ním. Jedná se o velmi poctivý pokus zodpovědět otázky, na které každá generace hledá odpověď pořád dokola.
Jsou lidé v zásadě lepší, než si myslíme?
Bregman tvrdí, že ano. A nebojí se nám to na příkladech mnoha světových výzkumů dokázat. Možná se vám jeho pohled může zdát částečně příliš optimistický, ale současnost mu dává za pravdu. Civilní obyvatelstvo se většinou navzájem zabíjet nechce; ti, kdo válku začínají, jsou zejména hlavy států, jež chtějí posílit svou moc, což se historicky nemění. Reviduje přitom výsledky některých známých psychologických pokusů či zažité interpretace významných historických událostí. Různé části knihy tak mohou být dobrou ukázkou, jak snadno lze dostat klasické učebnicové poučky pod palbu kritiky.
Válečné problematice se autor tedy nevyhýbá. Naopak věnuje válečným konfliktům a genocidám jednu celou zásadní kapitolu. Zdůrazňuje, že člověk jako jednotlivec má k fyzickému zabíjení odpor. Ale zejména v posledních desetiletích je zabíjení usnadněno technologií, odehrává se tedy na dálku a mnohdy k němu stačí pouhý stisk tlačítka. Velmi aktuálním je pak jeho tvrzení, že chceme-li porozumět válce, musíme si posvítit na muže (i ženy), kteří svírají ve svých dlaních moc. Na generály, krále, prezidenty a ministry, neboť právě jejich moc válka nejvíce posiluje.
Dotkne se také tématu holocaustu, u kterého zdůrazňuje přesvědčení pachatelů, že stáli na té správné straně. Osvětim a s ní spojené běsy byly zakončením dlouhého historického procesu, v němž se po dlouhou a táhlou dobu zlo maskovalo za dobro. Autor pak samotný německý národ považuje za oběť indoktrinace a manipulace. To bychom ovšem mohli dost dobře napadnout tvrzením, že takto by se dalo vysvětlit a omluvit jakékoliv jiné násilí spojené s bezprávím. Bregman si toho je vědom a briskně reaguje varováním, že lidé mají obecně tendenci tíhnout a upřednostňovat členy své vlastní skupiny před jinou a navrhuje tzv. pěstování univerzálního soucitu.
Kniha Lidstvo je rozdělená do tří hlavních bloků. První se věnuje obecnému vnímání lidstva perspektivou starých myslitelů a slavných filosofů. Druhá část knihy se zaobírá příklady z praxe, včetně zmíněných realizovaných studií a experimentů, a třetí oddíl nás vede k naději a možnostem fungování do budoucna. Zde Bregman zmiňuje převážně nové manažerské principy, netradiční formy výuky a navrhuje větší podporu vzájemnému principu sdílení. Autor přitom čtenáři nenabízí žádný konkrétní závěr, naopak mu pootvírá mysl směrem do budoucnosti.
Na konec je důležité zmínit, že Bregman ani po opojení optimismem ve své knize netvrdí, že lidé jsou od přírody dobří. Zabývá se spíše tím, že lidé mají své dobré a špatné stránky, a záleží na tom, jaké z nich zrovna posilují. Na příkladech z minulosti i současnosti se pak snaží ukázat, že i v těžkých situacích, jako je ztroskotání na ostrově, ve válce nebo při živelné pohromě, lidé přirozeně tíhnou spíše k té dobré straně. Na druhou stranu také poněkud skepticky zmiňuje zažitý princip, že pokud jako lidstvo věříme tomu, že se většina lidí nechová slušně, bude to pravda a budeme se k sobě tak chovat. Pojďme si narovinu říct, že pokračovat v tom by byla docela škoda.
