Do ráje moderního výtvarného směru kinetismu vás zavede unikátní výstava Kinetismus: 100 let elektřiny v umění v nové pražské galerii Kunsthalle. Multimediální expoziční objekty nabízejí možnost nahlédnout do vývoje od prvního uměleckého využití motorizovaného pohybu a umělého světla až po informační technologie a digitální umění současnosti.
Expozici tvoří více než devadesát děl umělkyň a umělců napříč několika generacemi z celého světa. Návštěvníky provází čtyři základní oblasti – kinematografie, kinetické umění, kybernetické umění a počítačové umění. Celý projekt koncipovala a připravila hlavní kurátorka galerie Christelle Havranek spolu s Peterem Weibelem a Lívií Nolasco-Rózsás. Jeho velkoryse pojatý rozsah byl možný i díky význačným zápůjčkám od soukromých osob a institucí včetně ZKM (Německo), Tate Gallery (Velká Británie) a Centre Pompidou (Francie).
Významným avantgardním umělcem a průkopníkem v oblasti multimediálního kinetického umění, a troufám si napsat králem celé výstavy, je Zdeněk Pešánek. Nikoli náhodou. Bývalá Zengerova trafostanice, jež je dnes domovem Kunsthalle Praha, byla s Pešánkem úzce spjata. Pro její fasádu totiž navrhl soubor alegorických luminokinetických soch s názvem Sto let elektřiny. Výstava tak na jeho odkaz explicitně navazuje.
Zájemci se dozví plno zajímavých informací o životě tohoto výtvarníka a budou mít příležitost si jeho světelně pohyblivé sochy z neonu či průmyslových materiálů prohlédnout. V roce 1937 za ně získal mimořádné ocenění na Světové výstavě v Paříži, po návratu do Prahy byly však nedoceněné. Nyní jsou k vidění v Kunsthalle v projektové formě.
Dalším eminentním umělcem je László Moholy-Nagy, maďarský malíř a fotograf, který nadchne ze sféry kinematografie pětiminutovou hrou světel černá – bílá – šedá (1930). Francouzský výtvarník Marcel Duchamp pro změnu oslňuje kinetickými Rotoreliéfy (1935/1959) neboli šesti optickými kotouči. Experimentální filmařka Mary Ellen Bute přináší Rytmus ve světle – umělkyně užívá vizuální materiály, zatímco hudebník zvuk. Arabesky z nikdy nekončící fantazie tancují na tóny hudby Edvarda Griega. Obrazové a zvukové materiály spolu strukturálně i rytmicky souvisejí.
Nejvíce mne oslovila mladá britská výtvarnice a výzkumnice Anna Ridler. Její virová mozaika (Mosaic Virus, 2018–2019), jež se řadí do počítačového umění, uchvátí snad každého. Instalace na třech obrazovkách s rozvíjejícími se květy tulipánů v sobě skrývá hlubší význam – sbírka děl, jež spojují myšlenky kolem kapitalismu, hodnoty a kolapsu z různých míst historie. Název Mosaic Virus pochází z choroby, která způsobuje shlukování pigmentu v okvětních lístcích tulipánů. Zaviňují ji mšice, které kladou vajíčka do cibulí, což znamená, že tulipán může jeden rok produkovat čistě bílý květ, další rok pak silně pruhovaný. Tento prvek náhody a vzácnosti zvýšil žádoucnost na vrcholu tulipmánie (fenomén 17. století).
Expozice obsahuje díla i jiných významných umělců, jako jsou třeba Christina Kubisch, Jim Campbell, François Morellet, dále Adéla Matasová a William Kentridge, Krištof Kintera, Shilpa Gupta a mnoho dalších. Vypsat a vychválit všechny v jednom článku nelze, ale výstava Kinetismus: 100 let elektřiny v umění rozhodně není pouze pro milovníky výtvarného pole. Na své si přijdou všichni, kdo mají rádi interaktivitu, barvy, světla a nebojí se zkoušet nové věci.
Rozsáhlá expozice nicméně není určená pro rychlou prohlídku. Abyste mohli dostatečně nasát atmosféru prostoru, a s tím i pochopit jednotlivá díla, doporučujeme si na Kuntshalle Praha vyhradit alespoň tři hodiny čistého času. Zdá se vám to příliš? Zajděte se sami přesvědčit, jak rychle vám utečou. Možnost máte do 29. srpna 2022.
