Nezávislý divadelní soubor Tygr v tísni, jenž patří mezi průkopníky imerzivního divadla u nás, se nebojí megalomanských projektů. V roce 2019 uvedl v koprodukci s Divadlem LETÍ a Jihočeským divadlem šestihodinovou inscenaci CAMPQ. Letos o sobě dává Tygr v tísni vědět znovu adaptací Bulgakovova románu Mistr a Markétka, kterou neskromně označuje za „imerzivní událost roku“. Přitom nejde o marketingovou vějičku, ale holý fakt.
Divadlem, scénou, jevištěm i hledištěm se stává pražský Palác Hrzánů z Harasova. Najít tu správnou budovu, kde by se Mistr, Markéta Nikolajevna, Woland se svou suitou i všechny ostatní postavy na 6 týdnů zabydleli, bylo podle tvůrců tím nejsložitějším. Tygrovi, který se tak ohledně prostor skutečně ocitl v tísni, vytrhla trn z tlapy až Hudební nadace Stadler-Trier. Ta v Paláci v Celetné nejen sídlí, ale je také jejím nadačním jměním. Díky tomu mohli tvůrci s více než 40 herci obsadit všechna čtyři patra budovy a tři z nich proměnit v Moskvu, Jaltu či vesmír a zpřístupnit je divákům.
Podle režiséra Iva Kristiána Kubáka je imerzivní pojetí jediným možným způsobem, jak obecenstvu Bulgakovovo dílo zprostředkovat v celé jeho šíři. S tím si, po loňském uvedení Mistra a Markétky v Divadle v Dlouhé v režii tvůrčího tandemu SKUTR, dovolím nesouhlasit. Inscenace Kubákova týmu však hezky rozplete jednotlivé dějové linie a položí je vedle sebe, zatímco v románu i skutrovské adaptaci jsou navrstvené jedna přes druhou. Divák tak má možnost se soustředit jen na jednu linku a tu si naplno vychutnat.
Podle mého návštěva Mistra a Markétky v Celetné vyžaduje alespoň elementární znalost díla. Imerzivní divadlo má totiž tu nevýhodu, že se odehrává na několika místech naráz. A divák se musí rozhodnout, čemu dá přednost. Pokud je s románem obeznámený, tuší, jak se vyvíjí linie příběhu, kterým zrovna nevěnuje pozornost. Také si může vybrat právě ty části, které jemu samotnému připadají nejzajímavější. A když se náhodou nachomýtne k něčemu dalšímu, neztratí nit.
Kopněte do sebe kafe, obujte pohodlné boty a vyrazte do Paláce Hrzánů z Harasova. Protože tohle je opravdu událost roku.
Tím ovšem nechci říct, že člověk Bulgakovem nepolíbený si představení neužije. Dlouhé šestileté období, po které inscenace vznikala a krystalizovala, přineslo ovoce v podobě do detailu propracovaného projektu. Ten myslí i na účastníky, kteří nemají zkušenost s Bulgakovem, imerzivním divadlem nebo obojím naráz. Zásadní scény, které posouvají děj, se tak odehrávají na schodišti. Na něj je dobře vidět z každého patra, navíc se rozezní hlasitá hudba, která na dění upozorní. Jakmile se všichni seběhnou, stanou se svědky pompézního příjezdu Wolanda s jeho družinou do Moskvy, Markétiny proměny či bálu jarního úplňku.
Tyto a některé další scény jsou pevně dané, po většinu času však herci improvizují a pouze drží směr své postavy. Na rozdíl od jiných imerzivních projektů se tentokrát nepočítá se zapojením publika. To nejenže nemůže do děje nijak zasahovat, ale nesmí ani promlouvat s herci. Je pouze tichým přihlížejícím, některými aktéry zcela ignorováno. Jiní naopak berou přítomné pozorovatele na zřetel a směřují k nim své promluvy. V záplavě herců nejvíce zaujme Kravinkin Martina Faláře oděný do kostýmu provinčního kovboje, zato s vyřídilkou protřelého světáka.
Vedle atraktivně pojatého příběhu a hereckých (vzhledem k délce představení spíš heroických) výkonů upoutá i scéna. Údiv budí už samotný prostor Paláce, který se divákům otevře přesně v 19 hodin. Následně mají zhruba 30 minut, aby si budovu prošli a seznámili se s ní. Některé místnosti přitom zůstávají prozatím uzavřené, herci skrytí. Jak děj postupuje a přibývají postavy, otvírají se i další pokoje. Scénografie Ivany Kanhäuserovy je nápaditá. Každá místnost má svůj osobitý charakter, a přesto ladí dohromady s ostatními. V jednu chvíli jsem se přistihla, že záměrně vyhledávám prázdné pokoje, momentálně oproštěné od děje, procházím jimi jako v galerii a kochám se.
Pozorný divák si všimne řady detailů, z nichž osobně za nejdotaženější považuji dvojici piv Mistr a Markétka, jež vznikly ve spolupráci s pivovarem Sibeeria. Těmi je možné se osvěžit, když už nelze dál. A že během čtyř hodin, po které představení probíhá, menší či větší krize přijde. Přestože čas plyne rychle a neustále se něco děje, ke konci se již únava projeví. A to i na hercích, kteří po celou dobu nesmí vypadnout z role.
Na druhou stranu, takovéhle inscenace nevznikají každý den. A tak, i přes závěrečnou touhu se po osmi kilometrech naběhaných kolem Mistra a Markétky na chvíli posadit, nechat spadnout víčka a ulevit nohám i očím, pěju chválu a vyzývám: nenechte si to ujít. Kopněte do sebe kafe, obujte pohodlné boty a vyrazte do Paláce Hrzánů z Harasova. Protože tohle je opravdu událost roku. Ale pozor, čas máte jen do 15. července. Poté Woland zvedne kotvy a spolu se svými mazlíčky vyrazí páchat chaos zase jinam. A příběh Mistra a Markétky z Celetné se navždy uzavře.
