Do kin vstoupil hudební film roku. Máte-li rádi Elvise a vaše srdce bije pro rokenrol, tento snímek byste měli vidět. Elvis je zatím posledním dílem australského režiséra Baze Luhrmanna, který je podepsán pod trháky jako Velký Gatsby nebo Moulin Rouge. A ač je stopáž filmu necelé tři hodiny, jsou to hodiny vizuálně a hudebně kvalitně nabité.
Film Baze Luhrmanna vypráví příběh o americkém klukovi, který v rámci své slibné a zářné kariéry sešel na scestí a nakonec ho to stálo život. Krále rokenrolu sleduje pohledem jeho manažera Toma Parkera, který v úvodu filmu říká: „Sice jsem ho využíval, ale nezabil jsem ho.“ Hudební drama sleduje Elvisův život od jeho dospívání po smrt. Režisér v příběhu hodného chlapce, kterého zničil showbusiness, zpěváka idealizuje a oslavuje. Neskromně jej prezentuje jako tragického hrdinu a hocha se srdcem ze zlata, který by pro své milované okolí chtěl všechno bohatství světa a pro sebe jen možnost hrát hudbu, kterou tolik miloval. Dojemný snímek však není pouhým biografickým převyprávěním, ale také jednou velkou hudební show.
Příběh začíná Elvisovým dospíváním, v němž ho fascinovala černošská hudba. Užíval si pocit svobody, naplněnosti a radosti, který mu poskytovala. Navíc, jak ve filmu zazní, Elvis vyrůstal v chudé čtvrti mezi kamarády bluesmany a není tajemstvím, že byl dobrým přítelem B. B. Kinga. Odtud pak pramenily melodie, kterými dobyl svět. Propojení blues a country z něj udělalo krále. Snímek popisuje jeho začátky s malou kapelou a objevení budoucím manažerem Tomem Parkerem. Ten jeho umění sice nerozuměl, byl však svědkem jásotu a extáze fanynek, které Elvisovi doslova padaly k nohám a házely po něm své spodní prádlo. Parker tušil v tomto mladém útlém chlapci, jehož hluboký hlas jakoby k němu ani nepatřil, zlatý důl. A přesně tím mu později také byl.
Krále rokenrolu, Elvise Presleyho, ztvárnil dosud poměrně neznámý herec Austin Butler a zdá se, že to byla trefa do černého. Tento charismatický a hudebně nadaný mladík zahrál Elvise herecky i pohybově takřka brilantně. Roli vychytralého manažera Toma Parkera přijal Tom Hanks a nutno podotknout, že je díky práci maskérů k nepoznání. Hanksova postava je neuvěřitelně slizký a sobecký manipulátor, jehož silný nepřirozený přízvuk mu dodává na autenticitě. Nejen že v Luhrmannově příběhu Elvise sdírá z kůže a vydělané miliony investuje do své gamblerské vášně, také mu znemožní odjet na světové turné a opustit hranice Spojených států. Je zjevné, že tato negativní role Hanksovi, u kterého jsme zvyklí na samé „správňáky“, opravdu sedla. Třicet let po slavném Forrestu Gumpovi, který učí Elvise správně tancovat, se spolu setkávají – alespoň na plátně – znova.
Přidanou hodnotou je, že ani jedna z hlavních postav, tedy Butler a Hanks, se svými výkony navzájem nezastiňují. Ovšem s přehledem strčí do kapsy všechny ostatní postavy, což se u životopisného snímku dá snadno odpustit. Jediná škoda je, že režisér nedal větší prostor Elvisově manželce Priscille, kterou si zahrála Olivia DeJonge. Priscilla je v tomto příběhu jen nevýraznou a přihlížející postavou, což divákovu pozornost připoutá zpět k hlavním postavám.
Jestli váháte, zda tomuto snímku věnovat tři hodiny svého života, tak vězte, že za to skutečně stojí.
Když se divák přenese přes energický a akcí nabitý úvod, stráví divoce se pohybující kameru mezi tančícím Butlerovým rozkrokem a ječícími obličeji fanynek a naladí se na Luhrmannovu notu, bude zbytek filmu příjemnou hudební podívanou. Protože střih, kamera a v neposlední řadě kostýmy jsou oslňující a dodávají hudebním číslům ještě větší šťávu. Kvalitní hudební zpracování a soundtrack se skládá ze zremixovaných skladeb, na kterých se podíleli mistři řemesla jako například Eminem či Jack White, a že je to znát! Kvalitní hudební zpracování tvoří převážnou část snímku, takže přebije vše ostatní, ale kupodivu to vůbec nevadí.
Baz Luhrmann nám však veškerou podívanou nedává zadarmo. Tříhodinová stopáž je sama o sobě velkým soustem, navíc k ději nepřistupuje vždy chronologicky. Z předchozích Luhrmannových snímků víme, že každou emoci exponuje dvakrát výrazněji, než jsme běžně zvyklí. Režisér se v audiovizuální stránce vyžívá, a to jeho filmy odlišuje, přestože chvílemi máte pocit, že nejste v kině, ale na nějaké dobré párty v klubu.
Jeho Elvis je místy příliš melodramatickým dílem s lehce přepáleným začátkem. Navzdory již zmíněné poletující kameře a touze, aby se alespoň na chvíli uklidnila, máte v závěru pocit, že jste se právě svezli na celkem příjemné horské dráze. Sice jste místy jezdili hlavou dolů, ale špatně se vám z toho neudělalo. A přesně to je nejlepší možná divácká strategie; poddat se této rokenrolové jízdě.
Jestli váháte, zda tomuto snímku věnovat tři hodiny svého života, tak vězte, že za to skutečně stojí. Kromě filmu si dáte také skvělý koncert, takže návštěva kina je v tomto případě takové 2v1, kterého nebudete litovat. Elvis byl králem a stal se legendou. Po zhlédnutí filmu budete mít chuť si jej pustit v autě nebo si spolu s ním zatancovat. Navíc se na mladého Butlera hezky dívá, napodobované zpěvákovy pohyby a manýry jsou obdivuhodné. A naučený přízvuk mu snad nezůstane do doby, kdy si (možná) za roli bude přebírat svého prvního Oscara. Kdo ví.
