Nový snímek v režii Rudolfa Havlíka pracuje s hypotézou, že by se poprvé v historii České republiky stala hlavou státu žena. Z traileru se může zdát, že film diváky okouzlí důstojností prezidentského úřadu. Jenže Havlík místo toho publiku naservíroval svou vlastní verzi úspěšné prezidentské kandidátky, za kterou by se národ chvílemi nejspíš také zastyděl.
Prezidentka byla jedním z nejočekávanějších českých filmů tohoto roku. A to nejen díky zdařilé marketingové kampani, ale také vzhledem k načasování premiéry před prezidentskými volbami. Nabízí se teorie, že se ohledně hlavní hrdinky Rudolf Havlík inspiroval v sousedním Slovensku. On sám však tvrdí, že nápad na scénář měl v hlavě již v roce 2016, tedy rok před tím, než byla zvolena Zuzana Čaputová. Její česká verze je sice v podání Ani Geislerové koukatelná, ale to je bohužel veškerá přidaná hodnota tohoto snímku.
Film poměrně okatě reflektuje současné prezidentství Miloše Zemana a představuje nám fiktivní podobu nové hlavy našeho státu v podání prezidentské kandidátky Kateřiny Čechové. Tím také film začíná – rozhovorem, v němž Kateřina oznamuje u večeře své dospívající dceři, že by chtěla „navrátit úřadu důstojnost a polistopadové hodnoty“, a proto se chce stát prezidentkou. Její dcera sladce odpoví: „Ale mami, ty bys byla nejskvělejší prezidentka!“
Rudolf Havlík do příběhu natočeného dle svého vlastního scénáře vložil jako nosný prvek romantickou linku, kterou protkal řadou metafor a morálních poselství. Jenže skutky „důstojné“ prezidentky Kateřiny Čechové nejsou v současném světě ani romantické, ani rozpustilé. Spíše legračně hloupé. Paní prezidentka opakovaně utíká své ochrance z Pražského hradu, toulá se po nocích v přestrojení a vchází do cizích neuzamčených zahrad. Nadto se schází s elektrikářem s uměleckými ambicemi, který po smrti své ženy sám vychovává syna, aniž by mu po několik měsíců řekla, kým doopravdy je. A hloupost jejího počínání nezachraňují ani ty metafory, kdy například Ondřej Vetchý v roli elektrikáře/sochaře pouučuje svou milou neznámou o tom, že rád restauruje sochy, protože vše časem opotřebované a rozbité lze přece napravit.
Režisér Havlík je možná jedním z nejzcestovalejších tuzemských režisérů. O to smutnější pak je, že vkládá své filmové prezidentce do úst pojem „tradiční hodnoty“ a nenechává ji vystoupit z „tradiční role ženy“, která je v naší společnosti stále ještě zakořeněná. V jeho očích je totiž první smyšlená česká prezidentka „služkou národa“. Nikoliv už rodiny, stále však zůstává služkou. Jako by Havlík zapomněl, že se společnost od jeho prvotní myšlenky scénáře posunula dál. V jeho očích je stále v čele země žena, jež obětovala celý svůj život, zatímco vnitřně je nešťastná a nenaplněná. A tak je to přece v pořádku, to je úděl ženy, která chce něco dokázat.
Proto Kateřina dostává osobní strážkyni v podobě české Million Dollar Baby, která s ní chodí na WC a přes zavřená dvířka kabinky rozebírá intimnosti. Každý den večeří čtyři lístky salátu (kus sekané je zřejmě také morálním prohřeškem), stará se o svou kondici a chodí běhat do petřínských zahrad ve slušivém úboru s českým lvem na prsou. O Vánocích promlouvá k veřejnosti v santaclausovské čepici a byť je obklopena samými charismatickými muži a jejím důvěrným přítelem je premiér Spojeného království, ona zůstává skromná a zamiluje se do elektrikáře z podhradí. Protože jako hodná a tradiční holka touží po obyčejné lásce. Ne nadarmo zazní opakovaně z úst prezidentky Čechové tato slova: „Tradiční hodnoty drží naši společnost pohromadě.“ Nicméně budou nejspíše rozdělovat filmové diváky.
Petr v podání Ondřeje Vetchého znázorňuje streotypizovaného českého dobrosrdečného „Pepíka“. Tvrdého avšak citlivého chlápka, který se s ničím nemaže, ale pak ho potkáte, jak chodí vyprávět své příhody ke hrobu zesnulé manželky. Zároveň má tu správnou českou neomalenost a před šampaňským na hradní recepci dá přednost jednomu točenému. Aby však zapadl do romantického konceptu, zcela nepochopitelně bere svou milou tancovat latinskoamerickou salsu na Střelecký ostrov. To už samo o sobě vypovídá, že tady něco nehraje. I když pohled na pár tancující v trenčkotu a kapsáčích pobaví.
Námět Prezidentky měl potenciál, výsledek je však velikým zklamáním.
Pokud bylo režisérským záměrem stvořit silnou, emancipovanou a důstojnou ženu v čele českého národa, pak se to opravdu nepovedlo. Místo ní diváci dostali sice atraktivní, zato nejistou, osamělou ženu, která bojuje se svou vlastní disciplínou a profesními i romantickými ideály. Havlík se sice nechal slyšet, že by svou Kateřinu rád představil jako vzor morálního vůdce společnosti, to by ji však musel nejprve nechat se projevit jako ženu – nikoli jako ženu v jeho očích. Pevně doufám, že první česká prezidentka by nahlas neřekla, že je na lásku stará, má důležitou společenskou funkci a celulitidu, ale že přes to všechno svou novou lásku nechce ztratit. Neřekla by to, protože první svobodomyslná česká prezidentka by věděla, že na lásku není člověk starý nikdy, a to, že má žena celulitidu, je naprosto běžná věc, za kterou se stydět nemusí, stejně jako se muži nemusí stydět za to, že jim řídnou vlasy.
Ani herecké obsazení nenadchne. Aňa Geislerová zde na rozdíl od svých jiných charakterních rolí neexceluje, ačkoli to nemusí být její vina, nýbrž scénáře. Ondřej Vetchý by mohl více mluvit a méně koukat. Ačkoli když mluví, vycházejí z něj pouze morální moudra. On je totiž ten rozumný, kdežto ona „ta nezodpovědná a zamilovaná“, jak nechává slyšet sama Kateřina.
I přes veškeré své vady plyne děj snímku celkem rychle. Jeden moralismus navazuje na druhý, až jsou najednou všichni spárovaní a svorně si uvědomí – kdy jindy než o Vánocích, červnové premiéře navzdory – že láska je tou nejcennější komoditou. Vše doprovází filmová hudba, jež vede diváka tak usilovně za ručičku, že je takřka nemožné se z jejího vlivu vymanit. Prostě a jednoduše divákovi určuje co má cítit, kdy to má cítit a jak to má cítit.
Kostýmy jsou poměrně vydařené ačkoli také sklouzávají ke klišé. Zatímco se Kateřina probouzí v hedvábném pyžámku a v peřinách, její láska se prospala celou noc pod dekou, v tílku a maskáčových trenýrkách. Co se exteriérů a lokací týče, pražské uličky by v romantickém filmu neměly chybět. Moc hezky dokreslí jakoukoliv atmosféru. Střelecký ostrov působil poněkud exoticky a světově, ale na škodu to rozhodně nebylo. Nejhezčí tak na celém filmu byla samotná Praha.
Pokud nemáte lepší plán na vlahý letní večer, klidně si na film zajděte. Nebo si raději pusťte Notting Hill či Prázdniny v Římě, z jejichž poetiky Prezidentka nejspíš čerpala. Najdete v ní spoustu podobných scén, ačkoli nejsou tak milé a vtipné jako jejich předlohy. Námět Prezidentky měl potenciál, výsledek je však velikým zklamáním.
