Poslední týden v červnu patřil již tradičně mezinárodnímu divadelnímu festivalu Regiony v Hradci Králové. Na programu letošního 27. ročníku bylo přes 300 představení, koncertů a dalších kulturních zážitků, jež se rozptýlily na 38 různých míst. Středobodem přitom zůstává Divadlo Drak, Klicperovo divadlo a přilehlé Žižkovy sady.
Královéhradecký „divadelňák“ tvoří pro řadu místních i přespolních nejlepších osm (dříve dokonce deset) dní v roce. Město nebývale ožije a okolí Velkého náměstí se promění v divadelní jeviště, koncertní stage i taneční parket. Byť část lidí přilákají spíše stánky s pivem než svatostánky s kulturními požitky, bývají divadelní šapitó i tak naplněná do posledního místa. Největší nadšenci si pak nenechají ujít program na hlavních scénách Klicperova divadla a Divadla Drak, který každoročně obsahuje zvučná zahraniční jména. Letos například hosty ze Sardinie, Švédska, Ukrajiny, Polska, Belgie, Francie či Slovenska.
O zahájení celého festivalu se postaral italský soubor Sardenga Teatro a Teatro Persona s představením Macbeth. Do jednoho z nejslavnějších Shakespearových dramat obsadil režisér Alessando Serra samé muže, včetně Lady Macbeth. Serra je podepsaný také pod scénografií, kostýmy a nasvícením. Právě hra se světlem a kontrastním přítmím tvoří zajímavý prvek jinak jednoduchých kulis. Superlativy lze zahrnout i samotné pojetí inscenace, v níž se umně střídají dramatické a dynamické pasáže. Zvláštní zmínku si pak zaslouží poťouchlé čarodějnice, jež pro zlomyslnost nejdou daleko. Za škodolibého smíchu a halasného častování se slovy „ty svině“ se několikrát objeví na jevišti, aby nejen zvěstovaly Macbethovu budoucnost, ale také odlehčily napjatou a ponurou atmosféru. Zároveň však nepůsobily křečovitě a neproměnily představení ve frašku. Dramaturgická rada, jež sestavovala program, tak odpálila to nejlepší hned na začátku.
Přeskočme nyní rovnou na konec festivalu. Poslední den patřil švédskému Örebro Teater, které do Hradce vyslalo jedinou herečku, Hannu Lekander. Ta během 80 minut odehrála další Shakespearovo drama Král Lear. Sama. Ač je to trochu klišé, představení vystihuje nejlépe spojení „severský minimalismus“. Herečka, oblečená v obyčejném černém tričku a kalhotách a bez výrazných líčidel či masek, ztvárnila řadu postav známé hry. Od sebe je bylo možné odlišit jen díky několika strohým gestům a změnám v hlase. Celé představení působilo velmi civilně. Hlediště zůstalo rozsvícené a po poslední replice se představitelka všech rolí prostě otočila a odešla. Žádné velké triky, žádné velké emoce. A přesto na mě zapůsobila. Druhé místo v mém osobním žebříčku.
Pomyslný bronz uděluji představení Netrpělivost srdce v podání Štátného divadla Košice. Doslova ohromná scénografie – co do velikosti i do dojmu – zastavěla jeviště Klicperova divadla natolik, že bylo nutné posunout diváky do zadních řad. Z těch předních by ji totiž celou svým zrakem neměli šanci obsáhnout. Vedle impozantní scény mě zaujal důraz na povolání Antona Hofmillera. Vojenský dril se tak nevyhnul ani představiteli hlavního hrdiny Tomáši Dirovi, který prokázal obdivuhodnou fyzičku. Nebyl však jediný, kdo se musel vypořádat se šplháním po kulisách. Také herce Divadla Husa na provázku poslal režisér Jan Mikulášek v inscenaci Chazarský slovník do výšin.
Kromě zahraničních hostů přivezla své inscenace také řada tuzemských divadel. Mimo zmíněné Husy na provázku dorazilo z Brna Divadlo Polárka s Kafkovým Procesem. Ocenila jsem zejména, že se režisér Filip Nuckolls nenechal strhnout absurditou příběhu a nepřeplácal inscenaci popkulturními odkazy. Příliš mnoho nápadů naopak uškodilo Třem sestrám ze Slováckého divadla v Uherském Hradišti. Inscenace tak nedržela pohromadě, byť jí současné pojetí slušelo.
Na scénách Klicperova divadla se představilo také Divadlo pod Palmovkou se svým Zkrocením zlé ženy, v němž podobně jako v italském Macbethovi hrají pouze muži, či Divadlo v Dlouhé s představením Konec rudého člověka. Pozadu nezůstal ani domácí soubor, z jehož tvorby v letošní sezoně bych ráda vyzdvihla Maryšu v režii Michala Háby.
Co jsem letos oželela, byla Vosto5 a její Sentimetal: Noc, kdy na Kavčím plácku umřel Michael Jackson a Orestés se na to jenom díval. Inscenaci o hradeckém divadelním festivalu jsem v uplynulé sezóně zhlédla ve Vzletu, kde Vosto5 nově zakotvila, a tak jsem dala přednost polskému a slovenskému hostovi před domácí stálicí. Ale atmosféru představení, jež se protíná se svým námětem i ve skutečnosti, bych ráda zažila. Tak třeba v příštím roce.
Z open air programu jsem naopak stihla představení inspirované potulnými komedianty Jedem s medem! od Geisslers Hofcomoedianten, kteří v tomto roce slaví 20 let své existence. Královéhradecký festival si nenechaly ujít ani soubory Divadlo Bufet a Tygr v Tísni, které momentálně slaví v Praze úspěch se svou imerzivní událostí roku, Mistr a Markétka. Do Hradce přivezly společnou inscenaci Špatné zprávy, rozvernou revue plnou příběhů na téma smrti, nešťastné lásky a osudové smůly.
Tak trochu jinou Maryšu v rámci open air programu uvedlo Malé divadlo z Českých Budějovic. Dvojice Janek a Natálka, kteří za táborákovou inscenací stojí, dopřála hradeckému publiku také vzpomínku na devadesátky v podobě The Legend of Lunetic.
Výše zmíněné inscenace představují pouhý zlomek kompletního osmidenního programu, který vedle divadla zahrnoval koncerty, besedy a workshopy. Rozhodnout se, co letos vidět a co oplakat, bylo otázkou strategického plánování. I sebelepší propočty však v několika případech zhatil liják, který stál za zrušením pár představení. Jenže déšť během červnového „divadelňáku“ je stejně tradiční jako festival sám a pravidelné návštěvníky už nikterak nepřekvapí.
V uplynulých dvou letech byl festival kvůli pandemii hodně omezený, zřejmě mu to ale prospělo a pomohlo nabrat dech. Tématem letošního ročníku byla regenerace (kultury a kulturou), ovšem po náročném a zážitky nabitém týdnu je regenerace potřeba spíše nyní, ve dnech po festivalu. Navzdory vrtochům počasí tak hodnotím letošní ročník jako povedený. A už odstřihávám metr do toho příštího, který se uskuteční od 23. do 30. června 2023.