Letní shakespearovské slavnosti nabídly tento rok divákům jednu z neslavnějších tragédií, jakou britský dramatik napsal. Příběh o skotském králi Macbethovi a jeho ctižádostivé ženě, jež probudila monstrum a nakonec se zalekla vlastních skutků, režíroval Jakub Krofta. Do hlavních rolí obsadil Marka Němce a Lenku Krobotovou.
Přestože se oblíbený divadelní festival může pyšnit více než třicetiletou historií, letošní uvedení Macbetha je teprve druhé v řadě. První a dosud jediná inscenace v rámci Letních shakespearovských slavností měla premiéru v roce 1998 v režii Borise Rösnera. Pro Jakuba Kroftu byl Macbeth první volbou, stejně tak měl okamžitě jasno o obsazení Lady Macbeth. K Lence Krobotové pak hledal vhodného partnera, kterého našel v Marku Němcovi. Přestože se pozornost logicky upírá k této ústřední dvojici, dodejme, že obsazení je povedené celkově.
V jednotlivých rolích se objevuje řada ostřílených herců od Davida Matáska (Duncan) a Filipa Kaňkovského (Malcolm) přes Václava Vašáka (Macduff) až po Tomáše Měcháčka (Banquo), které doplňují neméně talentovaní kolegové. Například Vojtěch Vondráček, který ztvárnil postavu sluhy a vrátného. Pouze Kláře Issové scénář vepsal poněkud zdlouhavou repliku, v níž sama zastává obě postavy dialogu. Jako Lady Macduff vysvětluje svým dětem, že přišly o otce, který je zradil a opustil. Tato scéna rozmělnila jinak kompaktní představení.
Jakub Krofta se rozhodl Macbetha zbavit veškerých přebytečných nánosů a jít rovnou k jádru věci. K temným stránkám lidské duše, které se skrývají v nitru každého z nás. Jde jen o to, zda jim podlehneme podobně jako Macbeth, nebo se udržíme na uzdě. Díky tomu je představení srozumitelné a je patrná jeho nadčasovost. Není třeba rovnou zabíjet, ale v životě zřejmě každý stál před volbou, zda podlehnout, či odolat pokušení v zájmu naplnění vlastních ambicí. Kroftovi se tak povedlo inscenaci vybrousit podobně jako diamant, naprosto čistě a bez balastu aktuálních odkazů.
Zároveň se mu podařilo v temné a kruté hře objevit náznaky humoru, které přenesl na jeviště. Nepadnoucí koruna, jež z hrůzného tyrana udělala malého trucovitého kluka, vyjevený sluha či nechuť Rosse ztrapňovat se s větví z Birnamského lesa byl úsměvnými momenty, které odlehčily některé z postav, aniž by je zesměšnily. Osobně pak nejvíce oceňuju, že se Jakub Krofta dokázal vyvarovat nešvaru shakespearovských slavností z posledních let a neměl potřebu do inscenace napasovat rádobyvtipnou politickou narážku jen proto, že se hraje na pražském Hradě.
Jakub Krofta se rozhodl Macbetha zbavit veškerých přebytečných nánosů a jít rovnou k jádru věci. Díky tomu je představení srozumitelné a je patrná jeho nadčasovost.
Zajímavého pojetí se dočkalo také trio čarodějnic, které nejen škodolibě a ke svému obveselení svede Macbetha na scestí, ale také mu k tomu po celou dobu hraje. Čarovná kapela tvořená bicími, saxofonem a violoncellem tak tvoří živý hudební doprovod. Úvodní melodie je chytlavá a zapamatovatelná jako znělka televizní reklamy – po pár dnech se přistihnete, že vám stále hraje v hlavě, i když nechcete. Čarodějnice vše sledují z výšky nad jevištěm, zbytek scény tvoří členitá kulisa. Kombinace bílé, azurové a tmavomodré připomíná zpěněné moře nebo bouřkové mraky. Ke které z variant se přiklonit, napoví v závěru sama scéna, když se ztemní a kulisy efektně prosvítí blesky.
Macbeth zkrátka i přes krvavý děj pohladí po duši svým zpracováním. Chvála režisérovi, že dokázal upozadit své ego a nechal vyznít Shakespearův text místo snahy o modernizaci. Tím spíš však vynikla přetrvávající aktuálnost celé hry.
