Dominikánská republika, ráj zmatku, kde tě z postele za víčka tahá nenechavé sluníčko, na oběd tě propleskne pořádný slejvák a večer uchlácholí rum. Občas s kokosem. Po dlouhém letu jsme dorazili na pláž Punta Cana a strávili zde pár deštivě ovocných dní. Když jsme se jí nasytili, práskli jsme do žabek a jeli zas o kus dál.
Po třech dnech nasávání vůně deště dopadajícího na hladinu moře a čichání smradů z odpadků vyhozených za plot resortů už to chtělo. Tak jsme se přesunuli do hlavního města, kde jsme pro jistotu přes nos hodili roušky. Na rozdíl od místních, kteří u nosu drželi kapesník. Nejdřív mně totiž „dnešní dobu“ připomnělo neustálé chrchlání, posmrkávání a kašlání. Ale jakmile jsem vlezla do penzionu, kde jsme měli být tři noci ubytovaní, bylo mi hned jasné, odkud vítr vane. Propleskla mě zima, od které jsem se tak urputně snažila odlepit před vstupem na letiště v Praze. Vychlazenost na 12 stupňů. A já přitom nikdy nechtěla skončit v chládku. Asi si myslí, že máme rádi klimatizaci. Tuhle hloupost sami platí nudlí u nosu a vysokým účtem za elektřinu.
Santo Domingo (do češtiny přeloženo svatá neděle) je z pohledu turisty taková větší vesnice. Obyvatel je tu sice víc než v Praze, pro cizince je však vyhrazena malá historická část, a do zbytku nás nepustili. Pod rozpadající se omítkou vykukovala trocha toho koloniálního stylu a obchody, které se tvářily, že jsou tváří života místních, ale vysokými cenami vám otevřely oči. A všude zněla hlasitá hudba. Ta vám držela víčka rozlepená ještě dlouho do noci. Ano, tady jsme nebyli na Kubě.
Když jsme se vydali z historické části přes most, že si pořádně protáhneme nohy a dojdeme k dalšímu stanovišti, zastavili nás policajti, že dál nesmíme. Prý je to nebezpečné, a tak nám raději zavolají Uber. Tak nám uniformovaní zavolali taxík a my se vezli dlouhým parkem kolem jejich majáku. Z toho důvodu nám ke štěstí v Santo Domingo nakonec stačilo se přestěhovat do koloniálního domu s balkónkem a vidět jeden park a jeden dům Kryštofa Kolumba, který v něm ani nikdy nebyl. Co tam ale ještě mají za parádu, je jeskyně The Three Eyes. A v ní jezírka a v nich tyrkysová voda a v ní rybičky.
Všechny tři večery jsme nadto orámovali dvěma příjemnými podniky. V jednom nás potěšili hipsterskou výzdobou ve stylu oprýskané zahrady a perfektní Mezcalitou, ve druhém neturistickou atmosférou, milými domorodci a tím, že nám do éteru pustili Horkýže Slíže.
Bylo ale načase vyrazit dál, na sever. O tom vám budu vyprávět zase příště, jo?
