Divadlo v Dlouhé zakončilo svou sezónu překvapivou novinkou. Mozartovu Kouzelnou flétnu uvedlo režisérské duo SKUTR jako zpěvnou činohru s Janem Sklenářem v roli Královny noci. Inscenací se Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský zároveň rozloučili se svým působením na pozici uměleckého vedení této pražské scény.
Kouzelná flétna patří nejen k nejhranějším Mozartovým operám, ale k nejuváděnějším operám vůbec. Přitom její děj je přinejmenším záhadný. Od její premiéry v roce 1791 se odborníci dohadují, o čem Die Zauberflöte vlastně je, jaké obsahuje skryté poselství a zda vůbec nějaké. V poslední době se pak řada z nich přiklání k prostému závěru, že Kouzelná flétna je tím, čím je – lehce bizarní hrou se zpěvy. Spletencem všeho možného, o čem se hrabě Zinzedorf po jedné z repríz vyjádřil jako o „frašce k nevíře“.
Pustit se v činoherním souboru do opery vyžaduje buď velkou odvahu, nebo sebejistotu. Odhaduji, že Divadlu v Dlouhé neschází ani jedno. Režisérský tandem SKUTR už několikrát ukázal, že vymezení žánrů pro něj nepředstavuje nepropustné hranice. Naopak se do podobných symbióz směle vrhal i v minulosti. Vzpomeňme například Labutí jezero, jež mělo premiéru v královéhradeckém Klicperově divadle v roce 2013, nebo relativně nedávnou Kytici (2019), jež je současným bestsellerem činohry Národního divadla.
V Dlouhé se Kukučka s Trpišovským mohli navíc opřít o muzikálnost celého souboru, který činí ambici zinscenovat magický singspiel reálnou. Kouzelná flétna také obsahuje celou řadu mluvených pasáží, které operní režiséři běžně vyškrtávají. Zde však přišly vhod, podobně jako Miroslavu Krobotovi, který některé z činoherních replik ve své adaptaci Kouzelné flétny (2022) pro brněnské Národní divadlo také ponechal.
Menší rozruch ještě před premiérou vzbudilo obsazení, jelikož ikonickou roli Královny noci získal Jan Sklenář. Tvůrci to s napůl vážně míněným humorem okomentovali, že nechtěli vyvolat rozkol v dámské šatně. Janu Sklenářovi nicméně není zpěv cizí – před činohrou na JAMU studoval sólový zpěv a v současnosti vystupuje v muzikálech a koncertuje s uskupením Police Symphony Orchestra. A když už jsme u toho, nešlo ani o jeho první ženskou roli. V Drábkově Richardu III. (2012) ztvárnil královnu Annu.
Samozřejmě, není to opera. Jan Sklenář má blíže k Evě Pilarově než k Dianě Damrau. Ale pokud s tímto vědomím usednete do hlediště, nebudete odcházet zklamaní.
Děj režiséři zasadili takřka do současnosti, proto na začátku pozorujeme Tamina coby restaurátora v galerii. Běžná realita je však téměř okamžitě narušená tou snovou a objevují se postavy tří dam i Papageno s obrovským ptačím hnízdem na hlavě. Následně se již rozvíjí známý příběh Kouzelné flétny včetně mystického rituálu, kterým musí Tamino spolu s Paminou projít, aby dokázali, že jsou hodni sebe navzájem.
V jednom momentu si tvůrci vypomohli zrcadlem šikovně zavěšeným nad scénou tak, že herci v odraze působí, jako by levitovali v prostoru. Tento prvek se tandemu SKUTR očividně osvědčil v jejich předchozí inscenaci Mistr a Markétka, kdy Markéta Nikolajevna míří na bál jarního úplňku. A tak jej při první příležitosti využili znovu. Efektní to skutečně je, proč tedy nezopakovat, co funguje. Na druhou stranu jde o dvakrát vylouhovaný čaj během jedné sezóny. Poněkud protivně působí také trojice géniů s obrovskými oky místo hlav a pisklavými hlásky, což nezmírní ani vtipné zasazení jejich hlavo-ok do neonových trojúhelníků evokujících známý náboženský symbol.
Nic dalšího však inscenaci vyčíst nelze. Po herecké i pěvecké stránce soubor funguje jako dobře namazaný stroj. Ondřej Rychlý v roli Tamina exceluje podobně jako Jan Sklenář coby lehce vyžilá Královna noci s cigaretou v koutku úst. Samozřejmě, není to opera. Spíš než k Dianě Damrau má blíže k Evě Pilarově a jejímu swingovému ševelení. Tomáš Turek v roli Sarastra a Martin Matejka jako Monostatos pak více recitují, než zpívají. Ovšem díky hudební úpravě Matěje Kroupy je to nejen omluvitelné, ale i přijatelné. Pokud s tímto vědomím usednete do hlediště, nebudete odcházet zklamaní.
