Jednu z Shakespearových komedií si pro svou poslední inscenaci v roli uměleckého šéfa činohry Národního divadla vybrala režisérka Daniela Špinar. Jeviště zahalila do cukrkandlové růžové, decentního trapna a lehkého patosu. Přesto je Mnoho povyku pro nic nejen důstojným rozloučením s první scénou, ale také inscenací, jež by mohla do divadla přitáhnout mladé diváky.
Shakespearův příběh o různých podobách lásky z roku 1599 pojednává o dvou párech. Héře a Claudiovi, kteří jsou zamilovaní až po uši, a Beatricie a Benedikovi, kteří si nemohou přijít na jméno. Pomluvy a intriky však zapříčiní, že zamilovaní se rozejdou a nenávistní dají dohromady. Zatímco u prvního páru se britský dramatik pravděpodobně inspiroval v díle Mattea Bandella, prostořekou dvojici vytvořil sám. Jejich špičkování tvoří protiklad k milostnému tokání Héry a Claudia, čímž se děj vyvažuje. A také dává prostor ke zmatkům a nedorozuměním. Zápletka je zamotaná jako klubko nití a rozplete ji pouze dobrý konec, jak je v Shakespearových komediích zvykem.
Daniela Špinar se ve své inscenaci zaměřila především na Beatricii a Benedika, kteří se častují ostrovtipem, aby zamaskovali svůj strach ze vztahů a závazků. V jejich postavách vykreslila současný trend singles, tedy přesvědčení, že nejlepší a v dnešní době i nejekonomičtější a nejpragmatičtější je zůstat sám. Jenže odpor je marný a citům poručit nelze. Člověk byl pro lásku stvořen, a tak se nevyhne ani největším cynikům. Z ústřední čtveřice Jindřiška Dudziaková (Héra), Matyáš Řezníček (Claudio), Lucie Polišenská (Beatricie) a Robert Mikluš (Benedik) tak dostali poslední dva jmenovaní největší prostor.
Scénografka Lucia Škandíková zvolila jednoduché, jednobarevné, avšak o to víc honosně působící závěsy, jež splývají po celém obvodu jeviště. Scéna se tak utápí v růžové barvě, kterou Linda Boráros rozbila černými kostýmy se zlatými prvky. Podobně jako v Hamletovi, kterého Daniela Špinar nastudovala ve Švandově divadle, se i v Mnoho povyku pro nic mísí moderní a historizující prvky. Nadčasový oděv tak doplňují alžbětinské límce či bombery. Herci mají na hlavách paruky plné renesančních kudrlinek i futuristické účesy podle hrnce.
Mnoho povyku pro nic je důstojným rozloučením s érou Daniely Špinar, ale také by mohlo být lákadlem pro mladou generaci diváků, ke kterým inscenace promlouvá jejich vlastním jazykem.
Samostatnou kapitolou je pak maškarní bál, který Špinar s Boráros naplnily nafukovacími maskami dinosaurů a podobných podivností, které opile vrávorají na hranici nevkusu a přepadávají tu na stranu vtipu a tu na stranu trapna. Na téže hranici balancují i některé zcela prvoplánové repliky a „balící“ hlášky. Ovšem ruku na srdce, kdo se u první lásky projevil jako ostřílený svůdník. A právě tu pubertální zamilovanost, ten zběsilý cit postrádající rozum, který nedokáže vyhodnotit rozdíl mezi vtipem a trapností, Špinar skvěle vystihla. Divák si uvědomí, že ono decentní trapno je záměr. Má zde své místo a bez něj by šlo o další fádní představení o lásce.
Mnoho povyku pro nic není tím nejlepším, co Daniela Špinar během svého působení v Národním divadle vytvořila (ach, Manon!). Inscenaci by se dalo leccos vytknout, zejména dvojice zlatavých andělíčků, kteří v jednu chvíli parodují Miloše Zemana (proč!?). Nebo příliš dlouhý monolog Lucie Brychtové pojatý jako liturgický zpěv, ačkoli tato diva jinak představovala příjemného hudebního průvodce dějem. Diskutabilní je také závěrečný patos, kdy herci schází do hlediště, aby diváky sedící na kraji odvedli na scénu a tam pak všichni společně tančí na oslavu dobrého konce a šťastné lásky. Ovšem touto komedií se Daniela Špinar loučila s činohrou Národního divadla, a tak jí trochu té dojemnosti dopřejme. Ve výsledku jde totiž o povedený počin, kdy musíte obdivovat odvahu režisérky vnést na jeviště Stavovského divadla řadu nečekaných situací a trapného humoru. Mnoho povyku pro nic je paradoxně nejen důstojným rozloučením s érou Daniely Špinar, ale také by mohlo být lákadlem pro mladou generaci diváků, ke kterým inscenace promlouvá jejich vlastním jazykem.
