Dominikánská republika, ráj zmatku, kde tě z postele za víčka tahá nenechavé sluníčko, na oběd tě propleskne pořádný slejvák a večer uchlácholí rum. Občas s kokosem. Po návštěvě Punta Cany a Santo Dominga jsme se na dva měsíce usadili v Las Galeras. A pozorovali nejen krásy přírody, ale také místní život. O některé (ne)kulturní zvyklosti Dominikánců se s vámi dnes podělím.
Dominikánci si asi sedí na uších. I když u toho většinou postávají. Jinak si jejich zálibu v hlasitosti nedokážu zařadit do tabulek lidského chování. Naše utkvělá představa o klidu, který jsme v Dominikánské republice očekávali, se nad tímto jevem zasekla jako holčička na nových bruslích. Jasně, jedete do přírody, jedete do oblasti, kde je teplo, a ještě si zamluvíte domeček uprostřed zelenající se zahrady, tušíte, že občas v domečku nebudete jen vy a váš muž, ale že se zastaví i „zahrada“. Že vás tady ale bude probouzet ještě něco jiného než „drsná píseň přírody“, to vaši mysl nenapadne, ani kdybyste si nastudovali všechny cestopisy od dob Kryštofa Kolumba. Nebo Kryštůfka Robina.
Ano, úplně první noc mě překvapila hlasitost zahradního zpěvu. Druhou noc mě ale překvapilo, že tenhle hluk je vlastně mnohem příjemnější než „hudba velkoměsta“. A myslím tím hudbu velkoměsta vycházející z celé téhle malé vesnice. Třetí mě překvapil zvuk, který jsem sice slyšela od prvního dne, ale až teď jsem si ho přiřadila k objektům. Čtyřkolky. Motorky. Motory. A hodně nahlas. A všude. A říkala jsem, že hodně nahlas?
Když se v Galeras rozhlédnete po hlavní a jediné ulici, která vede přímo k moři, může se vám chvílemi zdát, že jste se ocitli na rušném místě uprostřed Bangkoku. Ale pak si uvědomíte, že jste pořád v té poklidné rybářské vesničce na severu karibského ostrova. Tak co tu sakra dělá tolik aut a motorek? A co tu sakra dělá tolik aut a motorek velikostí celých velryb?
Nic nemáš? To nemusí nikdo vědět
Ocitli jsme se v místním bistru. Vzadu se nám připravovalo lambi v omáčce a vepředu se s námi bavil Kanaďan s nosem, který vypadal, že už tady ledacos nasál. „No oni nic jiného nemají,“ odpověděl na naše nevyřčené pohoršení, když kolem fastfoodu projela asi stá motorka vytuněná na řev naštvané sousedky. A nejspíš měl pravdu. Nevadí, že si střechu musí přidržovat levou rukou, když vchází do své boudy, že nemají dostavěnou čtvrtou zeď nebo že spí na zemi. U garáže se jim i tak může blýskat bavorák nebo vrnět mustang. A ta motorka, tak ta je taky pěkně slyšet, jen co je pravda.
Najednou jako když vás cvrnkne osvícení ukazováčkem do čela. Jo, Dominikánci milují hluk. A velká auta. A motorky i čtyřkolky. (Smůla byla, když jsme zjistili, že na konci naší ulice mají tyhle ďábelské stroje půjčovnu.) Co ale milují ještě víc, je moderní svět. Nepleťte si Dominikánskou republiku s Kubou. Kuba je kultura a historie, Dominikánská republika je zítřek zasazený mezi palmy. Místní jsou na své technické vymoženosti a hračičky náležitě pyšní, a tak je neustále vystavují na odiv.
Zelenina a ovoce za pár kaček vás ale na chvíli uchlácholí, pohladí po vláskách i vráskách, a vy se usmějete a tu jejich hlasitost jim na chvíli prominete. Anebo na furt. Když vám pak jedním mužným chvatem hodným prince z Persie naseknou kokos, ještě jim za to ochotně zaplatíte. Dvacet korun. A už zas je to ráj.
Nebýt hluku, je Galeras příjemná vesnice, která k životu nabízí pár obchodů, několik ovocných zelenin, nějakou tu pizzerii a rozpadlou dominikánskou i naleštěnou evropskou restauraci. Jen tu nesmíte hledat nadstandardní zboží jako odličovací tamponky nebo mezcal. Všude se dá docupitat pěšky, ale místní si radši zadky vozí, asi aby je nebolely mobily v kapse. V této části Dominikánské republiky žije spousta cizinců i delší část roku. Pronajímají tu dalším cizincům střechu nad hlavu nebo provozují bar. Potkáte tu i spoustu Čechů, tak pozor na pusu!
Příště se s vámi podělím o své poslední zážitky z Dominikánské republiky. A udělím pár rad, které bych sama předem ocenila.
