Commander, nejnovější projekt divadla Farma v jeskyni, upozorňuje na šokující skutečnost, že děti kolem deseti let nemusí čas na počítači a sociálních sítích trávit pouze nevinným hraním. Ani nemusí sledovat pornografii. Mohou totiž dělat něco mnohem horšího. Například se učit, jak sestrojit v domácích podmínkách výbušninu, nebo k tomu šířit návod. Napadlo vás zamyslet se nad tím, co se třeba právě vaše dítě během lockdownu na síti naučilo?
Spolek Farma v jeskyni inspirovala skutečná událost, jež se v roce 2020 stala v Estonsku. Bezpečnostní služba tehdy vypátrala a zatkla šéfa krajně pravicové teroristické organizace Feuerkrieg Division (FKD), která propagovala zejména nadřazenost bílé rasy a plánovala různé teroristické útoky. Organizace sestávala z bezmála sedmdesátí členů, kteří byli až z patnácti různých zemí. Šéf této organizace, vystupující pod přezdívkou Commander, ji založil ve svých jedenácti letech. K vypátrání a zatčení došlo v jeho třinácti, ovšem vzhledem k nízkému věku jej nebylo možné dál stíhat.
Multižánrová inscenace Commander se však nezabývá příběhem dětského radikálního vůdce. Ten byl pro tvůrce pouze prvotním impulsem k celému projektu, který se soustředí na zkoumání principů vedoucích k polarizaci naší společnosti a on-line radikalizaci nejen dospívajících. Umělecký šéf divadelního souboru Viliam Dočolomanský přiznává, že byl fascinován fungováním uzavřených internetových skupin, které jsou po celém světě. Nic v nich nelze vzít do ruky, avšak jedno jediné kliknutí může mít přinejmenším psychicky devastující následky.
Představení Commander rezonuje v různých konsekvencích a způsobech projevu, od taneční choreografie přes videoinstalaci až po filmové hrané scény. Členové souboru Farma v jeskyni platí za jedinečné performery. Zejména v první, divadelní části představení vyznívá fyzický projev aktérů (Andrej Štěpita, Gioele Coccia, Nicolas Garsaults, Barbora Ješutová, Matuš Szegho), kteří se vyvíjí jako jediná pohybová jednotka v návaznosti na konkrétní rytmické těleso. Jejich choreografie je doplněná krátkými video snímky, které se snaží danou emoci navnadit, aby ji tanečníci mohli dále rozvinout.
Bokem se nachází dva hudebníci (Štěpán Janoušek, Šimon Janák), kteří zvukově řídí tanečníky, a Hana Varadzinová, která je doprovází svým beatboxingem. Sami performeři se tak stávají hracími nástroji v orchestru. Jejich pohyby jsou prudké a rychlé, často se pracuje s projevem svalové tenze. Prudké pohyby znázorňují překlikávání, výrazné grimasy pak odkazují na emocionální napětí. Všichni jsou sjednoceni stejným kostýmem, který sestává z pánského obleku. Tato sjednocenost poukazuje na anonymitu internetu, možnosti odosobnění v jednotlivých skupinách i chatech.
Scénografie je velmi jednoduchá, sestává ze zavěšeného hranolu nad tanečníky, jenž představuje jakýsi mrak. Jeho přední stěna slouží jako projekční plátno a umístění nad jevištěm plynule propojuje dění na scéně s projekcí a filmem, který tvoří druhou část představení.
Promítání snímku vyplňuje celou druhou část představení a prostor v DOXu se tak z divadla proměňuje v kino. Dětští herci mezi sebou hovoří drsným jazykem, zaznívají repliky teenagerských rozhovorů, dialogů rodičů či názory dospělých a frustrovaných mužů. Postavy komentují určité situace, navzájem se hecují k činu. Vše, co postavy říkají, jsou přitom doslovné výňatky z dětských rozhovorů na sociálních sítích. Způsob jejich virtuální dikce je svým způsobem alarmující. Film se snaží také poukázat na paradox, ve kterém děti vyrůstají. Na jedné straně mají doma naprosté materiální zázemí, na stranu druhou zde převládá samota, která vede k únikům na internet a dává prostor k pomalu se plížícímu zlu. Konverzace dětí nejsou příjemné, z jejich úst lze slyšet věci, nad kterými bychom se nechtěli ani zamýšlet.
Druhá polovina představení má nesrovnatelně odlišný náboj než ta první. Což je dáno hlavně skutečností, že se ve druhé části „pouze“ promítá film. Nicméně jsou to právě dětští herci, byť se s nimi setkáváme pouze prostřednictvím plátna, kteří táhnou, šokují a vyráží dech. Ve spojení s radikálními dialogy, se stávají tím, nač divák skutečně přišel.
Nemelodický doprovod a menší dynamika první části diváka do děje bohužel dostatečně nevtáhne a smysl velmi snadno unikne. Neverbální projev performerů bohužel není v porovnání s druhou částí dostačující a chvílemi působí jako zmatené pobíhání tanečníků sem a tam. Fakt, že první část s tou druhou neladí, je bohužel pro inscenaci fatální. Kdyby se totiž obě části více sjednotily, nepochybně by se jednalo o jeden z nejzajímavějších alternativních divadelních počinů poslední doby.
Na rozdíl od úspěšného filmu V síti, který se zabývá sexuálními predátory na internetu, se Commander věnuje tématu, které se možná na první pohled oproti sexuálnímu násilí jeví jako neškodné nebo přinejmenším ne tolik problematické. Opak však může být pravdou, protože právě takto skrytě a plíživě k radikalizaci v tom nejútlejším věku dochází. Proto celý projekt nezůstal u pouhé divadelní performance. S pomocí sponzorů PPF a O2 vznikl navazující vzdělávací projekt pro školy, který sestává z edukativních videí a možností besed na daná témata. Je pozoruhodné a chvályhodné, že má tento umělecký projekt přesah také do školních sfér.
Inscenaci Commander vzhledem k jejímu konání v multikulturním prostředí pražského DOXu doporučujeme spojit s návštěvou některé ze současně probíhajících výstav.
