Dominikánská republika, ráj zmatku, kde tě z postele za víčka tahá nenechavé sluníčko, na oběd tě propleskne pořádný slejvák a večer uchlácholí rum. Občas s kokosem. Během naší cesty jsme obhlédli Punta Canu i Santo Domingo a na pár týdnů zakempili v Galeras. Posledně jsme si řekli něco o životě místních a nyní nastal čas na poslední dobrodružství.
Jakou řečí se v Dominikánské republice domluvíte? Místní angličtinu po jazyku moc neválejí, takže jsem se snažila uplácat věty z toho, co si ze španělštiny pamatuju ze školy. Nakonec se nám povedlo všude domluvit, vůle byla na obou stranách. Jen jednou jsem se naší uklízečky omylem zeptala, jestli tady v lednu hodně sněží, na což mi odpověděla, že moc ne. Samozřejmě jsem chtěla konverzačně roztočit debatu, a tak jsem se chytla toho, že venku prší. Nic lepšího než „Prší tu hodně?“ mě nenapadlo. To, že říkám sněží, jsem v tu chvíli nevěděla. Protože uklízečka uvízla pod naší střechou, musela poslouchat i další moje snahy a mile se na mě usmívat. Už ale nedokázala schovat nadšení, když padající kapky zmírnily svoji frekvenci. Ihned se rozloučila a zbyla po ní jen rozmazaná šmouha na příjezdové cestě. Že jsem se jí ptala na sníh, jsem zjistila až o měsíc později, kdy jsme kvůli dešti skončili pod jinou střechou a místní babka říkala: „Jo, tady teď hodně prší kvůli La Niña.“ Řekla to jinak. Ok.
Počasí a nečasí
U nás se říká, že únor je v Dominikánské republice nejhezčím obdobím a nejsušším měsícem v roce. V Dominikánské republice se říká, že únor je sice turistická sezóna, ale prší během ní úplně stejně jako po zbytek roku. Takže často. Když jsme se bavili s domorodci, potvrdili nám to ještě oficiálně. Léto a zima se liší jen horkými letními nocemi, přes den je tu celý rok stejně. A co hurikány, ptali jsme se a s obavami pozorovali černý mrak, který se zničehonic objevil na doposud úplně vymetené obloze. Mrak odpověděl za domorodce slejvákem, se kterým přišel i neskutečný vítr. Rychle jsme zalezli do nejbližšího baru, kam zatékalo jenom trochu – v těchto krajinách nikdo nemá skleněná okna. Po dvou hodinách permanentní vody z nebe vyšlo znova sluníčko a my se mohli vydat na pláž chytat zas nějaké ty pihy a lelky. A nebojte, celkem teplo je, i když prší.
„Domácí“ mazlíčci
Každý tu má psa. Ale nikdo neví, kde je zrovna ten jeho. A žádný pes neví, kde je zrovna ten jeho pán. Všichni psi jsou na ulici, chodí za vámi, dělají psí oči a tváří se jako gorily, které by potřebovaly vyndat blešku. Asi by ale na krk potřebovali cedulky s nápisem Nehladit, protože spousta turistů se k nim nezřízeně vrhala, drbala je a pak se nejspíš pěkně divila, když večer v posteli nemohla dodrbat sebe.
Na naši zahradu zabloudil pes jen občas. Měl totiž silnou konkurenci v kočce, slepici, krávě, ještěrkách, kobylkách a další zvířeně. Jednou jsem dokonce zahlédla i pověstného štětinatce. To bylo na pláži, kde mě občas volala příroda. A jelikož nejsem příznivce čůrání do vody, chodila jsem si odskočit do pralesíka na druhé straně pláže. Vyšlapuju si, v mysli vybírám ideální místo, a náhle mi přes cestu přeběhne něco půlmetrového s dlouhým čumákem. Ani si neodskočím a už skáču zpátky na deku: „Týjo, teď mi přeběhlo něco přes cestu, žijou tu nějaký kajmánci? Mělo to dlouhej nos. Ale vypadalo to jako krysa.“ Můj milý se smál. Do té doby, než zjistil, že tady doopravdy žije nějaký prehistorický druh hlodavce s jedovými zuby a dlouhým frňákem. Štětinatec. Jinak tu prý kromě jedné suprzákeřné housenky nic jedovatého nežije. A to jsme dvakrát potkali černé hady, ale hádám, že ti smrtící nebyli. Doufám.
Každopádně pro mě největší hrozbu představovali velcí černí létající čmeláci s barytonem, za který by se nemusel stydět ani Louis Armstrong, občas nějaký ten obří pavouk, kterému jsem dávala náskok, ať se schová a tváří se, že tam není, a domácí švábi, kteří se jednou za dva dny objevili bez pozvání v našem příbytku. Když budete mít štěstí jako my a budete bydlet v krásné zahradě, je výhoda, když je aspoň jeden z vás statečný a dokáže se švábem „pracovat“. Nebo mu alespoň domluvit, ať sám dobrovolně odejde. Jinak se vám tam budou kupit, a to není moc romantika.
Domino, koblihy a kůže. A copánky!
Co říct závěrem všem, kteří plánuji odjet utužovat vztah a měknout svaly do zahraničí, a navíc právě do Dominikánské republiky? Nenechte se zlákat všemožnými lahůdkami, které místní rostlinstvo a stromstvo nabízí, a místo ovoce nebo burákového másla si na chleba vždycky nejdřív namažte pořádnou vrstvu tolerance. Jiný kraj, jiný mrav tu platí dvojnásob. Pak už si zobejte, co chcete. A že tu těch dobrot je. Hlavně mladé i ty zralé kokosy na pláži, čerstvá papája, mango, banány, ryby, mořské potvory v krunýřcích, mořské patvary na talíři a rum.
A jaké další atributy se nad touhle zemí vznáší jako neviditelná koruna? Na každém rohu zní od rána do večera rány. A fandění. Když přijdete blíž, zjistíte že se tady u stolečku, kolem kterého sedí čtyři lidi a stojí dalších pět, soustřeďuje adrenalin. Domino. A pěkně nahlas. Přihazuješ kostičku? Tak to dej vědět ještě na druhé straně ulice. A už jsme zase u té hlasitosti. Pak ještě koňské koblihy na všech lesních cestách. Výhled na pasoucí se oře všude kolem ale stojí za to. Copánky se tady holky učí zaplétat, už když visí na mámině prsu, takže je všichni mají a všichni chtějí. A protože můj porost hlavy se v tomhle vlhkém prostředí mohl dost dobře srovnávat s ovčí vlnou, tak jsem si jimi taky nechala hlavu zamotat. Prostě exotika se vším všudy. A teplo. Jedu znova!
