Geisslers Hofcomoedianten, nezávislý divadelní soubor pojmenovaný po barokním divadelním herci a principálovi, slaví své dvacáté narozeniny. Jeho zrod, pevně spjatý se vznikem festivalu Theatrum Kuks v roce 2002, určil následující, barokem inspirovanou dramaturgickou linku. Zpočátku amatérský, dnes už plně profesionální soubor se tak může chlubit svébytným, jedinečným a dokonale rozpoznatelným rukopisem svých inscenací. Narozeninový Pudl a pudr není výjimkou.
Přestože se jménem souboru Geisslers Hofcomoedianten jedním dechem zaznívá i pojem baroko, nenechte se zmást. V žádném případě nečekejte rekonstrukci původních barokních her s archaickou režií. K inspiraci staré 300 let divadelníci přistupují velmi volně. Sice čerpají z českých a evropských dějin a do svých her zasazují více i méně známé osobnosti z období baroka, ovšem výsledkem je živý tvar s řadou aktuálních prvků. Jak sami Geisslers Hofcomoedianten uvádějí, propojují „moderní umění se starým, komické s tragickým a vznešené s přízemním“. A jde jim to skvěle.
Ve svých začátcích působili Geissleři pouze během letních měsíců, v souvislosti s konáním festivalu Theatrum Kuks, kde uváděli své premiéry. Od roku 2009, kdy se soubor profesionalizoval, začali hrát celoročně. Kromě Kuksu i v Praze, kde pravidelně hostovali. Od roku 2014 se pak jejich stálou pražskou scénou stala Vila Štvanice, o niž se dělí spolu se souborem Tygr v tísni a Divadlem LETÍ. Kuksu však Geissleři zůstávají nadále oddaní – premiéra výroční inscenace Pudl a pudr se odehrála v srpnu letošního roku v rámci Theatrum Kuks. Na pražskou premiéru ve Vile si diváci pak museli počkat do září.
Soubor se netají, že si inscenaci nadělil právě ke svým dvacetinám. A nejen sobě, ale i svým skalním fanouškům. Pro ně do libreta operního disco muzikálu schoval několik „easter eggs“ odkazujících na předchozí tvorbu. Pokud jste se ke Geisslerům na jejich divadelní pouti připojili teprve nedávno, nevadí. I bez znalosti předchozích her pro vás bude Pudl a pudr srozumitelný.
Turbulentní jízda dvou bratrů, kteří nezůstanou chladní vůči ženským svodům, bryskně spěje ke svému šťastnému konci. Nudit se s nimi rozhodně nestihnete.
Příběh se točí okolo dvou bratrů, Carla a Francesca Cantanelli (Petr Šmíd a Vojtěch Franců). Jeden koželuh, druhý novic jezuitského řádu. Ale také básník a skladatel. Žilami jim koluje divadelní talent – jenže co s ním v Praze? Naštěstí je tu ještě jejich vychytralý tatík, který jim svými intrikami pomůže najít tu správnou cestu. Nebo je naopak svede na scestí? Záleží na úhlu pohledu. Jako bonus se diváci dozví historii divadla ve třech lekcích: od antiky po jezuity, italská komedie a opera. Poslední z výkladů divadelních dějin vzešel z ankety mezi členy souboru. Tomáš Hanzlík pak odpovědi na otázku „Co je to opera?“ ještě rozvinul a zhudebnil.
Věrni definici barokního divadla propojují Geissleři činoherní, taneční i hudební složku do jednoho celku. V případě nejnovějšího počinu se nebojí ani popu a rapu podpořeného třpytkami a barevnými světly. Šestice herců v nápaditých kostýmech energicky křepčí v křehce působících kulisách, které ve skutečnosti několikrát prokážou svou stabilitu.
Zpočátku to vypadá, že je všeho o chlup víc, než bylo třeba. Geissleři balancují na hranici kýče, kterou několikrát vědomě překročí. Po chvíli ale všechno tak nějak zapadne na své místo a vy se můžete nechat strhnout tímhle bláznivým, pestrobarevným mišmašem žánrů. Turbulentní jízda dvou bratrů, kteří nezůstanou chladní vůči ženským svodům, bryskně spěje ke svému šťastnému konci. Nudit se s nimi rozhodně nestihnete.
Jedinou výtku bych během mnou navštívené reprízy měla ke zvuku. Herci měli potíže s drobnými výpadky mikrofonu a zpívaným pasážím tak bylo hůře rozumět, případně ne všichni účinkující byli stejně dobře slyšet. Nejpatrnější to bylo u Petra Šmída, jehož part v jedné písni přehlušil sborový zpěv zbytku. A to i v tak skromném prostoru, jakým je Vila Štvanice. Naštěstí se záhy odladilo a zbytek představení již proběhl bez komplikací. Byla by totiž škoda přijít o vrstevnaté a hudebně bohaté divadelní lekce, během kterých herci prokázali i svou muzikálnost.
Poprvé jsem Geisslery zaznamenala v roce 2015, kdy ve Vile uváděli inscenaci Já jsem Krabat. Jejich scénografie vytvořená za použití meotaru (zpětného analogového projektoru) mě nadchla a od té doby je po očku sleduju. A vy byste měli taky. Během jejich představení se nejen královsky pobavíte, ale také se něco dozvíte. Byť jejich tvorba čerpá pouze z období baroka, zdá se, že jde o takřka nevyčerpatelnou studnici inspirace.