Pod souhrnným názvem bpm uvedlo Národní divadlo baletně-taneční triptych složený z děl tří izraelských a jednoho českého choreografa. Název je anglickou zkratkou pro beats per minute a odkazuje nejen k rytmickém tlukotu srdce, ale také k tempu hudby. Tento taneční večer na prknech Národního divadla může být strhujícím zážitkem nejen pro milovníky baletu, ale také pro širokou veřejnost.
Národní divadlo na své historické scéně uvedlo program v podobě složeného tanečního večera, který je více běžný v zahraničí. V posledních letech jsme již přivykli jisté modernitě a nadčasovosti v činohře, nyní je načase oprášit také balet a dokázat české veřejnosti i světu, že v naší zemi není žádným zkostnatělým uměním. Baletní soubor Národního divadla se tak svěřil do rukou hned několika choreografům. Eyal Dadon a dvojice Sharon Eyal a Gai Behar pochází z Izraele, poslední choreograf je z Česka a není na tuzemské taneční scéně žádným nováčkem – Yemi A.D.
ARTZA
Taneční triptych otevírá ARTZA izraelského choreografa Eyala Dadona. Slovem artza se v hebrejštině obvykle volá na psa a odpovídá příkazům (sedni, lehni, zůstaň). Pokud takto promluvíme na člověka, považuje se to za velmi nezdvořilé. Eyal Dadon se v choreografii zaměřil na vnitřní zvíře, které má každý člověk v sobě, ale s ohledem na okolí ho drží na uzdě.
Hudba od začátku zvyšuje tep. Na scéně je nejprve jediný tanečník se psí hlavou v jedné ruce a bičem ve druhé. Postupně se k němu přidávají další. Střídavě se chystají ke startu, následně sprintují po celé délce jeviště a zase se vracejí. Intenzita hudby hezky ladí s neotřelými kostýmy. Štědrý prostor divadelního pódia je s citem využitý celý. Můžeme pozorovat, co se děje navenek, ale také v pomyslném vnitřku hlavní postavy. K tomu efektivně slouží klec, která tanečníky nejednou zrcadlí.
Po rytmickém začátku pohybová dravost ustupuje a tep se uklidňuje. Tanec se zpomaluje, pohyby jsou pozvolnější, strnulejší a nahrazují je výrazy interpretů. Projevují se vnitřní démoni a rozpolcenost pocitů. Po vnitřním boji se tempo opět stupňuje, tanečníci vbíhají na scénu a ve zpětném sledu – a třikrát rychlejším tempu – odtančí choreografii až do samotného začátku. Klec, která účinkující po většinu času obklopuje, je nejen pomyslnou hranicí mezi vnitřním a vnějším světem, ale také účinnou metaforou společenských hranic a předpisů.
Bohemian Gravity
Druhým tanečním dílem je počin českého choreografa Yemiho A.D. Odkazuje na odvěký boj člověka se zemskou tíhou a gravitací, a to hned na třech úrovních: fyzikální, mentální i společenské. U Yemiho jsme zvyklí na prolínání různých tanečních stylů. Ovšem na prknech Národního divadla se tak děje velmi jemně. Po jeho běžném, divočejším rukopise plném street dance zde není ani stopy. Moderní balet doplnil o break-dance jen něžně.
Výsledek první spolupráce českého choreografa s profesionálním baletním souborem je více než uspokojivý. Zvolená hudba je opět trefou do černého. Mladý DJ NobodyListen vytvořil elektronický set se smyčcovými aranžemi, který divadelním zdem velice slušel. Centrálním scénografickým objektem je obrovský svítící kruh, který visí uprostřed jeviště a u něj se odvíjí veškeré dění. Scéně dodává galaktický ráz; tanečníci mihotající se kolem vyvolávají dojem planet na oběžné dráze.
Yemiho tanečníci postrádají onu baletní lehkost a svými těly přiznávají veškerou gravitaci a tíhu, kterou místy nechávají také slyšet. Výsledkem je poeticky-eklektické představení, které vzbuzuje touhu zhlédnout jej opakovaně.
Bill
Závěrečná choreografie nevznikla výhradně pro Národní divadlo, ale už v roce 2010 pro izraelský soubor Batsheva Dance Company. Duo Sharon Eyal a Gai Behar se v ní zamýšlí nad ideou stejnosti a odlišnosti. Scénografie sestává pouze ze shodně oblečených a bezpohlavně působících tanečníků, kteří tvoří jednolitou pohyblivou masu.
Při bližším pozorování je možné také spatřit sjednocený pohled zapříčiněný zabarvenými očními čočkami. Tanečníci zkrátka nevypadají jako lidé, nýbrž jako neidentifikovatelné nadpozemské bytosti. Autoři vytyčili náročný cíl, neboť účinkující jsou v neustálém pohybu střídajícím se mezi plynulostí a robotizujícími prvky. Výsledek působí abstraktně a enigmaticky.
Pokud jste dosud byli v Národním divadle pouze na činohře, bpm je skvělá příležitost, jak se přesvědčit o tom, že se baletu není proč bát. Scéna Národního divadla má v tomto ohledu co nabídnout a bpm je představení světového formátu, byť na české scéně představuje spíše raritu. Svou moderní a nadčasovou choreografií a hudbou rozhodně zaujme a má velký potenciál přitáhnout do sametem potažených sedaček úplně jiné publikum, než tam bylo dosud zvyklé sedávat.
