Plzeňské Divadlo J. K. Tyla uvedlo v české premiéře hru Anity Augustin. Původní román z roku 2012 převedla do jevištní podoby sama rakouská autorka a díky překladu Ivy Michňové mohou inscenaci s poněkud tajemným názvem Jednou hole, jednou na nože zhlédnout i čeští diváci. Režie se ujala Aminata Keita, hlavní role Jana Kubátová.
Čtyři postarší dámy se těší na důchod. Na klid, pohodu a na to, jak doženou všechno, co během předchozích let nestihly. Kamarádky, které se dlouhé roky neviděly a nyní mají možnost zase z plných plic zakřičet „Žijeme!“, zatímco z přehrávače zní hit Holiday z prvního Madonnina alba. Ministryně sociálních věcí má však jiný názor a „neproduktivní“ důchodce chce zapojit zpět do pracovního procesu. Jenže program, který představí národu, čtveřici čerstvých, avšak věčně mladých důchodkyň nejde pod nos. A svůj pohled na věc dají velmi ostře najevo. Za fyzické napadení se ocitají ve vězení, kde je čeká série psychologických sezení s doktorem Kluppem. Jejich budoucnost je v jeho rukou…
Výše stručně nastíněný příběh tvoří pouze jednu nit celého klubka, které se na jevišti před divákem postupně rozplétá. Na začátku se skutečně představí čtveřice dam (Jana Kubátová, Apolena Veldová, Monika Švábová a hostující Veronika Janků), které svou nespoutanou energií, úvodní choreografií i typově rozdílnou vizáží vyvolají vzpomínku na skupinu Spice Girls po odchodu Geri Halliwell (a dalších 30 letech). Postupně se ale děj zaměřuje na postavu kuřačky Almut a její potlačené trauma. Brzy je v centru všeho dění, zatímco Karlotta, Suzanna i prudce elegantní černá vdova Marlen se ocitají v pozadí. Což je obrovská škoda, zvlášť když anotace vyvolává dojem, že všechny čtyři herečky mají rovnocenný prostor. Žel, není tomu tak.
Podobně jako nedávno uvedená hra Floriana Zellera Bílý jelen v královéhradeckém Klicperově divadle (taktéž v české premiéře) předkládá i Anita Augustin publiku více možností, jak příběh číst. Úplně poslední scéna pak všechny dosavadní domněnky, jež se divákovi během představení urodí v hlavě, rozmetá na kousky a vrátí možnou konstrukci událostí opět na samý začátek. Zatímco některé scény vyvolaly zamyšlené vrásky ve tvaru otazníku na čele, jiné překvapily svou nelogickou posloupností a nesmyslností. Nedostatky v tomto ohledu však přičítáme na vrub textu a jeho autorky, nikoli inscenačnímu týmu.
Plzeňské divadlo uvedlo svou novou činoherní inscenaci jako dynamickou grotesku. O vtipné chvíle v ní skutečně není nouze – tabuizované téma stáří a uvadající lidské důstojnosti autorka okořenila černým humorem, který je přítomný zejména v první části. Po přestávce však představení spěje ke svému tragickému rozuzlení (a jeho následnému popření), kdy o grotesce (žánr upřednostňující humor na úkor děje a zápletky) nemůže být ani řeč. Divák, který do divadla nakráčel s vidinou zábavného večera a odlehčení, byl jistě překvapen, s jakou tíží se nakonec musel popasovat.
Po uvedených výtkách přichází na řadu chvála, která zcela zaslouženě míří do dámské šatny plzeňského divadla. Spanilé jízdy důchodkyň s nestárnoucím duchem v těle se herečky zhostily s vervou, která zachraňovala pokulhávající děj. Matyáš Darnady, který kromě doktora Kluppa ztvárnil řadu dalších postav, se svými ostřílenými kolegyněmi zdatně držel krok.
V případě Jany Kubátové, Moniky Švábové a Apoleny Veldové přitom nešlo o první inscenaci (částečně) se odehrávající v prostředí domova důchodců. V roce 2016 Divadlo J. K. Tyla nastudovalo hru německého dramatika Daniela Schmida Vila Verdi v režii Natálie Deákové. Ta byla taktéž příležitostí pro herce, kteří role Romeů a Julií již mají úspěšně za sebou. Výsledek byl tehdy i přes absenci děje mnohem velkolepější, čemuž do velké míry napomohla propracovaná scénografie.
Může se zdát, že pochvala hereckých výkonů je na českou premiéru adaptace oceňovaného románu zoufale málo. V případě činohry je to ale také zásadním důvodem, proč dát inscenaci šanci, navzdory jejím dalším nedostatkům. Naneštěstí to totiž vypadá, že nadprůměrný román, který kritika označila za „grandiózní a zuřivý debut“ Anity Augustin, sama autorka okleštila do podprůměrné divadelní hry. Ostatně, německá kritika tuto inscenaci označila za zklamání. České pojetí by se tomuto odsudku nejspíš také nevyhnulo, nebýt Jany Kubátové, Apoleny Veldové, Moniky Švábové, Veroniky Janků a Matyáše Darnadyho.
