Že není nic jednoduššího než jít za svým snem, dokazuje Petra Kubík Nandrážiová. Vloni na jaře opustila pozici copywritera v reklamní agentuře a stala se profesionální malířkou. Aktuálně má za sebou několik výstav v pražských kavárnách či vinárnách a desítky namalovaných obrazů. S Petrou jsme se setkali v jejím pražském ateliéru v Gabriel Loci a povídali si o cestě z korporátu do světa umění. Také prozradila, kde se lze s její tvorbou aktuálně setkat.
Kdy jsi začala malovat?
To už je dávno, ale s abstrakcí jsem začala loni v březnu. Původně jsem chtěla malovat jen sama pro sebe, protože mě to zkrátka bavilo. Vůbec jsem neměla ambici se tomu věnovat profesionálně.
Kdy nastal zlom a uvědomila sis, že právě malování se chceš věnovat naplno?
Dlouho jsem se živila jako copywriter, ale ke konci mi to už nic nepřinášelo. Tvorba reklamních sloganů je sice kreativní, ale také má jeden jediný účel. Mou touhou bylo psát svoje vlastní věci, v šuplíku mám rozepsanou knihu. Do toho jsem začala znovu víc malovat a pohrávat si s abstrakcí. Moje tvorba je vlastně výsledkem prokrastinace…
Zlom pak nastal hned s první výstavou. Můj kamarád vlastní vinárnu na Újezdě, takže jsem se ho jednou zeptala, jestli by na ty svoje smutně prázdné zdi nechtěl pověsit pár mých obrazů. Slovo dalo slovo a my se dohodli na výstavě. K několika obrazům, které jsem v tu chvíli měla, jsem během měsíce přidala dalších dvacet a uspořádala první vernisáž. Díky tomu jsem se naplno ponořila do procesu malování a začalo mě ještě víc bavit. Když jsem pak viděla, že se moje obrazy lidem líbí, říkala jsem si, že bych si jejich prodejem mohla přivydělat než dopíšu knížku. A najednou knížka leží ladem a já úplně propadla malování.
Proč ses nakonec přiklonila právě k abstrakci?
K malování jako takovému mě přivedla touha se vyjadřovat kreativněji a svobodněji. Na abstrakci mě pak baví to, že nikdy nevím, jak obraz dopadne. Sice mám v hlavě nějakou představu, ale jde o proces a výsledek se může od původní idey lišit. Zároveň nadále vychází ze mě, a to se mi líbí.
Oproti původní tvorbě, kdy jsem se zaměřovala na konkrétní věci, portréty či módní skici, mi abstrakce připadá mnohem hravější. Realistická malba je úplně jiný druh kreativity, který mi momentálně nic nedává. Na abstrakci si naopak užívám různé techniky, ačkoli vždycky skončím u svého osobitého stylu, který se momentálně vyvíjí a tříbí.
Jak se tříbí?
Na začátku mi obraz trval kratší dobu, protože vše vznikalo v jedné vrstvě. Teď více rozpracovávám jednotlivé vrstvy a další nanáším až když ta předchozí zaschne. A vznikne něco, v čem každý vidí něco jiného. A to mi přijde skvělé.
Co ve svých obrazech vidíš ty sama, respektive co do nich promítáš?
Většinou nic konkrétního. Mám jednoduše představu, jaké chci použít barvy nebo jakou techniku chci vyzkoušet. Obraz vždy maluji tak dlouho, dokud necítím, že už je hotový. Takže celý proces je spíše intuitivní a nemyslím na nic konkrétního. Například obraz, u kterého teď stojíme, může někomu připomínat strom s kořeny, ale dalšímu třeba zámek nad jezerem. A já bych nechtěla lidem podsouvat, co na plátně mají vidět. Každý ať si najde to své.
Podle čeho volíš barevné kombinace, když tedy tvé obrazy vychází z nich?
Ráda kombinuji kontrastní barvy. Často používám zlatou a tyrkysovou, líbí se mi také spojení žluté a fialové nebo modré a oranžové. Barvy vybírám tak, aby se mi na ně dobře koukalo. Hodně se také inspiruju na Instagramu dalšími umělci a když u někoho zahlédnu zajímavou barevnou kombinaci, nezřídka se ji pak rozhodnu sama vyzkoušet.
Kdo tě například inspiruje?
Netuším, jak se jmenujou. Zkrátka projíždím Instagram a když natrefím na dílo, které mě barevně zaujme, rozkliknu si ho. Díky tomu mi pak Instagram nabízí další podobné příspěvky dalších umělců, ale jejich jména si nepamatuju. Ale taky je plno abstrakce, která se mi nelíbí, a barevné kombinace, které mi nedělají dobře.
Takže se svou abstrakcí vymezuješ proti jiným abstrakcím?
I tak by se to dalo říct. Ještě jsem nenašla nikoho, kdo by měl podobný styl tvorby jako já.
Jaký je tvůj vztah k umění?
Vlastně mě sledovat umění nikdy nějak nenapadlo. Ani si nepamatuju nic, co by mě zaujalo. Jakože občas si u něčeho řeknu, že mi to líbí a že bych si to pořídila, ale … První a asi jediný obraz, který jsem si koupila domů, je komiks od Vojty Velického. Ale jinak asi nemám žádný oblíbený styl.
Maluješ denně?
Snažím se. Zvlášť když mám rozmalovaný obraz, chodím do ateliéru každý den a pracuji na nových vrstvách.
Jak vznikají jednotlivé obrazy?
Na začátku mám v hlavě tedy barevnou kombinaci, kterou chci použít. Začnu základní, hladkou jednobarevnou vrstvou a poté přidávám další a další vrstvy a detaily, dokud necítím, že je obraz hotový.
Jak dlouho ti tedy jeden obraz zabere vzhledem k nutnosti prosychání vrstev?
Ty větší klidně i týden.
Tvoje první obrazy jsou výrazně menší. Proč ses pustila do velkých pláten?
Mám pocit, že ty malé se na zdi ztratí. Mám několik menších dvojobrazů, které by měly být spolu. Protože na velké zdi jeden malý obraz není nic a působí o to víc prázdně. Z toho důvodu jsem se pustila do větších pláten, protože mi přijde, že tu zeď lépe zaplní.
Přestože se věnuješ abstrakci, na řadě tvých obrazů najdeme konkrétní motiv srdce. Co symbolizuje?
Nic specifického, působí na mě zajímavou energií a líbí se mi vizuálně. To je celé. Na každého pak také může působit různě. Abstrakce je chaos, záplava barev. A když je obraz jen „messy“ a chybí mu nějaký výraznější prvek, přijde mi nedodělaný. Srdce ve mně vyvolává příjemný pocit a zároveň podle mě dodává obrazu život, proto ho asi opakovaně volím.
Jaké pocity v tobě malování vyvolává?
Malování ve mně stále vyvolává radost. Horší je ta obchodní stránka – sebeprezentace, reklamy –, aby mou tvorbu objevili ti správní lidé, kteří se tímto druhem umění chtějí obklopovat.
Co by měly tvé obrazy vyvolat v divácích?
Ideálně také radost. A potřebu si obraz koupit a rozzářit jím svůj domov nebo kancelář. Lidi často řeší, co na plátně mají vidět, a říkají mi, že nerozumí umění. Podle mě ale není potřeba tomu rozumět. Prostě stačí si k obrazu stoupnout a buď v tobě vyvolá emoce, nebo ne a jdeš dál.
Všechny tvé dosavadní výstavy proběhly v gastronomických podnicích. Je to náhoda, nebo záměr?
Trochu náhoda, ale zároveň mi přijde, že právě do kaváren a vináren se moje obrazy hodí nejlépe. Hosté sedí, popíjejí víno a nechávají na sebe působit obraz, který je zaujme. A pak si kus té kavárenské pohody můžou vzít s sebou domů a pověsit na zeď. Kdežto na klasické výstavě člověk prostorem jen prochází a těžko říct, nakolik se k některým dílům vrací. Výstava v podniku mi přijde lidštější; víc pro obyčejné lidi, kteří si nemyslí, že umělec musí mít vystudované školy a ve všem záměr, ale berou obraz prostě jako ozdobu interiéru.
Takže výstava v galerii tě neláká?
Ale jo, vyzkoušela bych to. Jelikož jsem v galerii nevystavovala, nemám zkušenost, kterou bych mohla zhodnotit. Zatím jsem se rozkoukávala a galerie, které jsem dosud oslovila, vystavují spíše starší tvorbu. Musím tedy nejprve natrefit na tu správnou moderní galerii.
Co je tvým snem či metou, které bys chtěla dosáhnout?
Chtěla bych svou tvorbu dostat víc mezi lidi. Spustila jsem proto reklamu, abych si našla svou cílovou skupinu, které se moje obrazy budou líbit a bude si je chtít pořídit.
Kde momentálně můžeme vidět tvoje obrazy?
Aktuálně vystavuju v libeňském bistru Pance & Landi a do konce ledna také v Kavárně V sedmém nebi. Navíc v pátek 13. ledna proběhne vernisáž ve smíchovské Kavárně co hledá jméno, kde budou obrazy k vidění do poloviny února.
