Národní divadlo Brno uvedlo inscenaci Zlatý drak v režii Martina Glasera. Autorem hry je Roland Schimmelpfennig, který ji napsal už v roce 2009. Na rozdíl od jiných současných dramatiků, jejichž hry po několika letech ztrácí na aktuálnosti, ta jeho stále působí, jako by byla napsaná teprve nedávno. Na atraktivitě jí taktéž dodává neobvyklé rozdělení rolí.
Asijské bistro Zlatý drak se nachází v nejmenovaném evropském městě. Může jím být třeba právě to vaše – ostatně, v Česku najdete bister s názvem Zlatý drak hned několik. Jen v Praze jsou dvě, další v Plzni, Hodoníně, ve Zlíně. Paradoxně ne však v Brně, jak se zdá. Přestože místo děje není specifikováno, musíme vzít v potaz autorův německý původ. V Schimmelpfennigových hrách rezonuje téma migrace, které je v Německu přeci jen žhavější než u nás. Postavy pochází z rozdílných kultur i sociálních vrstev, a přece se spolu střetávají. Dochází k promísení s ne vždy pozitivním výsledkem.
Výchozím bodem inscenace je čínsko-vietnamsko-thajský podnik Zlatý drak. V malé kuchyni se tísní pět Asiatů, minimálně jeden z nich je zde ilegálně a bez pracovního povolení. A jako naschvál právě tohohle začne bolet zub. K doktorovi jít nemůže, proto přichází na řadu drastičtější řešení… Dění v bistru přitom tvoří jen jednu z linek. Z ní vychází a zase se navrací všechny další příběhy. Kromě pětice Asiatů se v inscenaci objeví další obyvatelé domu, v jehož přízemí se bistro nachází. Každý z nich má své starosti, strachy, nesplněné sny. K tomu Schimmelpfennig přidal pořádnou dávku černého humoru, špetku bizarnosti a trochu té tarantinovské krve.
Pětici herců autor určil desítku postav, a navíc jimi pořádně zamíchal. Ženy tak hrají muže, mladí staré a naopak. Dialog v zásadě neexistuje. Postavy promlouvají spíše k sobě, ale zejména pak o sobě. Komentují své repliky, popisují své reakce a slovně vyjádří dokonce i pauzu, která má nastat mezi jednotlivými větami. To vše proložené výčtem jídel z menu asijského bistra spolu s jejich stěžejními surovinami a zdánlivě nesouvisející bajkou o kobylce a přičinlivém mravenci. Jednotlivé střípky dění se postupně poskládají do kruté mozaiky.
Zlatý drak v podání Martina Glasera má kuráž připomenout stereotypy, v nichž nadále živoříme, jen už o tom nemluvíme nahlas.
Volba zařadit tuto inscenaci do repertoáru brněnského Národního divadla se může zdát odvážná. A rozhodně bude v publiku vzbuzovat rozpolcené reakce a kontroverzi, jak se potvrdilo i během mnou navštívené reprízy. Jedním z nejvíce diskutovaných aspektů zřejmě bude parodie asijské mluvy, kterou herci hovoří, když zrovna hrají pracovníky bistra. Po představení jsem vyslechla jak názor, že je to trapné a zbytečné, tak neutrální až pozitivní ohlasy. Otázku, zda to bylo skutečně nutné, jsem si též položila. Na druhou stranu ale uznávám, že se tvůrcům podařilo udržet na hraně bez pádu. A v dnešní hyperkorektní době oceňuju kuráž porušit nepsaná pravidla a připomenout stereotypy, v nichž všichni nadále živoříme, jen už o tom nemluvíme nahlas.
Čím si naopak inscenace diváka rozhodně získá, je nápaditě vrstevnatá scéna a herecké výkony. Už autorem určené obsazení dává tušit hereckou výzvu, s níž si účinkující poradili skvěle. Převtělení všech působila úsměvně a přece uvěřitelně. Nejvíce zapůsobili Bedřich Výtisk v roli mladé letušky přezdívané Barbie a Viktor Kuzník jako kobylka. Škoda, že celkový dojem z představení srážela nepříliš vhodně zvolená (nebo spíš autorem předepsaná?) hudba. Hity, které v inscenaci zazní, s dějem zrovna neladí a více by jí slušela vlastní jevištní hudba. Klidně také zčásti parodická podobně jako mluva asijských pracovníků.
Bez ohledu na drobné výtky je brněnská inscenace Zlatý drak jako thajské jídlo – pěkně ostrá. Největší uznání si zaslouží nadčasovost hry, která má po 13 letech stále výpovědní hodnotu. Tvůrčí tým v čele s režisérem Martinem Glaserem se pak postaral, aby sdělení bylo srozumitelné i českému diváku. Volba moderního kusu a jeho lehce provokativní zpracování se tak ukázaly nikoli jako šílenství, ale trefa do černého.
