Jestli si rádi rozšiřujete obzory – nejen ty hudební –, je pro vás francouzský snímek Ach, ty holky! ideální. Vlastně mě dost překvapuje, že se o tomto skvělém dokumentu nemluvilo a nemluví mnohem víc! Tyto alternativní dějiny francouzského rocku vás v lecčem chytnou za srdce. A kdyby náhodu ne, utopíte se v dobré hudbě a francouzském šarmu. Françoise Hardy, Charlotte Gainsbourg, Vanessa Paradis nebo Imany vás snadno přesvědčí, že stojí za pozornost.
Film Ach, ty holky! (Oh les filles nebo také Haut les filles) přináší alternativní pohled na historii francouzského rocku. Jde o dílo francouzského novináře a režiséra Françoise Armaneta, který, jak už název napovídá, upřednostňuje ženský pohled na věc. Podle něj nezačala historie rock-and-rollu Elvisem Presleym, ale srdceryvnou písní Edith Piaf Hymne a l’Amour na konci roku 1949. Tedy v den, kdy její milenec, boxer Marcel Cerdan, zahynul při leteckém neštěstí. Po tomto odvážném tvrzení se před diváky začne odehrávat dokumentární portrét deseti zpěvaček působících od 50. let minulého století až po současnost. Mezi zpovídanými jsou například šansoniérka Françoise Hardy, ikona avantgardní hudby Brigitte Fontaine, zpěvačka Charlotte Gainsbourg či Vanessa Paradis.
Většina zpovídaných žen hovoří o svých nejistotách a komplexech. O nenaplněných představách světa, jak by měly vypadat, a o svých pocitech, když zjistili – ony i svět –, že do této vyfabulované škatulky nezapadají. Françoise Hardy se nebojí přiznat rozpaky ze své postavy. Na svůj androgynní vzhled si v éře Brigitte Bardot musela zvyknout jak ona sama, tak ostatní. Charlotte Gainsbourg, dcera francouzského zpěváka Serge Gainsbourga a britské herečky Jane Birkin, zase uvádí, že si přála vypadat více jako její matka a že udržet „standard ženské krásy“ bylo v její rodině téměř nemožné. Charlottina nevlastní sestra a zpěvačka Lou Doillon, si vždy psala vlastní texty, což přispělo k Charlottině nedostatku umělecké sebedůvěry. Přitom výpověď Lou Doillon, jež je také součástí dokumentu, naznačuje, že i ona měla problém vyniknout v extrémně talentované rodině.
Francouzská modelka a zpěvačka Imany pro změnu vzpomíná na všechny, kdo jí říkali, že zní jako „lidožrout“. Přiznává, že se tím změnilo i její vlastní vnímání mírně chraplavého hlasu, což si vyžádalo přizpůsobení repertoáru. O tomtéž hovoří také Vanessa Paradis. Ani ona nesnášela dobře zvuk vlastního hlasu, dokud nenahrála své druhé album.
Největším plusem snímku je, že veškeré zpovědi působí syrově a autenticky. Naopak minusem jsou archivní fotografie a záběry, které Armanet do filmu zařadil vedle samotných rozhovorů. Režisér ani střihač si evidentně nevěděli rady, jak tento materiál do celku správně začlenit, a příběh kvůli tomu působí roztříštěně. Pro diváka je poněkud nepochopitelné, jak souvisí protestní fotografie žen bojujících za svá práva a držících transparenty s nápisem „Ani děvky, ani otrokyně“ s vývojem účinkujících umělkyň nebo s dějinami francouzského rocku obecně. Výsledek tak vyvolává poněkud rozpačitý dojem.
Celkem matoucí je i závěr, kdy se na plátně střídají obličeje žen, ale voiceover patří pouze jedné z nich. Scénu lze vnímat tak, že mluví za všechny, přitom poselství snímku by mělo vyznít zcela opačně. Jeanne Added se například označuje za genderově fluidní, ale to není nutně něco, s čím by se ostatní respondentky ztotožňovaly. Zkušenosti zpěvaček a témata, o nichž zpívají a s nimiž se potýkají, jsou zcela jedinečné vzhledem k jejich vlastní osobnosti, kterou si dokument právě kladl za cíl představit.
Přesto fakt, že zpěvačky otevřeně hovoří o svých zkušenostech a úzkostech, činí z Ach, ty holky! důležitý dokument (nejen francouzské) hudební historie.
