E. T. Mimozemšťan, Schindlerův seznam, Zachraňte vojína Ryana, Indiana Jones nebo Jurský park. Toto je jen krátký výčet ikonických snímků slavného filmaře, který vstoupil do kin se svou autobiografickou novinkou Fabelmanovi. Snímek je natolik intimní a vytříbený, že nejednoho režisérova fanouška nejspíš napadne, zda se jím Spielberg náhodou neloučí se svou filmovou kariérou…
Fabelmanovi dokazují, že Steven Spielberg je stále a bez jakékoli pochyby na filmovém vrcholu. Se svými letitými spolupracovníky, scénáristou Tonym Kushnerem a kameramanem Januszem Kamińskim, natočil snímek inspirovaný vlastním dětstvím a dospíváním. Spielberg se několikrát nechal slyšet, že filmy pro něj představují terapii, a toto intimní drama je toho důkazem. Fabelmanovi jsou zřejmě jeho nejosobnějším snímkem. Nejenže otevřeně rozebírá rodinná traumata, ale také sebekriticky poukazuje na chvíle, kdy sám k filmu záměrně utíkal. Stal se pro něj zkrátka nástrojem k překonání životních nástrah.
Snímek seznamuje publikum s malým Sammym Fabelmanem. Ten žije v láskyplném prostředí, kde se jeho matka, nadějná pianistka, vzdala kariéry kvůli rodině a otec se o své nejbližší vzorně stará. Jenže jak Sammy dospívá, vztahy v rodině se začnou rozkládat na prvočinitele. A Sammy propadne své první velké, opravdové lásce – filmu. Chlapec objeví kouzlo kinematografie v roce 1952, kdy s rodiči poprvé navštíví kino a na plátně spatří srážku dvou vlaků – výjev, který dlouho nedokáže dostat z hlavy. Následně doma improvizuje se svými vláčky, snaží se srážku natočit a poté si ji promítá na improvizované plátno do své dlaně. Svou fascinaci se snaží přetavit v něco, co mu pomůže zpracovat nepříjemné emoce. Co mu umožní utéct do světa, v němž je on sám režisérem.
Je krásné, co vše film dokáže. Umí bolet, ale i léčit, umí rozradostnit stejně jako humorně odlehčit. Ve Fabelmanových je zřejmé, že film je silné médium – nejen v Sammyho rodině, ale i v jeho škole. Spielberg totiž ve snímku otevírá spoustu témat, zejména židovský původ jejich rodiny, kvůli kterému jej ve školních letech šikanovali. Prostřednictvím filmu se mu však daří se svým spolužákům přiblížit. S rodinou to má paradoxně naopak – čím víc se jí přiblíží kamerově, tím více se jí vzdaluje a uzavírá do sebe. Díky filmu Sammy také odhaluje jedno nepříliš šťastné tajemství. Další zmatenost a nejistota jej posune ještě víc k filmu, neboť tam je jeho bezpečné místo, jeho vlastní jistota. Život může sledovat pouze zpovzdálí, okem kamery, aniž by se jej přímo účastnil.
Spielberg vtahuje diváka do příběhu Sammyho rodiny tak mistrně, až má pocit, jako by s nimi nějaký čas žil. Tento dojem je podpořený nejen Spielbergovým zkušeným vedením, ale také hereckými výkony Michelle Willamsové a Paula Dana v roli Sammyho rodičů i Matea Zoryona Francise-DeForda a Gabriela LaBelleho v podání malého a dospívajícího Sammyho.
Byť se Spielberg často vrací ke svým charakteristickým motivům, ve kterých lze rozpoznat jiná jeho díla, Fabelmanovi jsou bezesporu jedním z jeho nejoriginálnějších filmů.
V příběhu se lze dobře orientovat, protože se na Sammyho soustřeďuje zejména prostřednictvím filmů. Jednotlivé scény na sebe hladce navazují, vyprávění nepůsobí epizodicky. Spielberg se vyhýbá násilným přechodům a skokům v ději, zároveň nesetrvává na jednom místě déle, než je nezbytné. Při líčení svých pocitů se neuchyluje k metaforám, naopak je přímý a rázný. Vychází z rodinných vzpomínek a rozhovorů s členy své rodiny. V souvislosti s tím rozebírá také jedno závažné filmové úskalí v podobě manipulace s minulostí, vzpomínkami a emocemi obecně. Poukazuje na toto nebezpečí, které sice po lidské stránce diváka přibližuje, po duševní jej však vědomě manipuluje.
Na Fabelmanových je dobře vlastně všechno: scénář, herci, tempo, střih, scéna i nasvícení. Rodinná idyla se proměňuje v rodinné drama, místy až napínavý thriller. Ve svém vyprávění není snímek příliš květnatý, volí spíše strohost a přímočarost. Nutno zdůraznit, že není moc dvou a půl hodinových filmů, které udrží divákovu pozornost po celou dobu. Spielberg to však dokáže. A přesvědčí diváka o všem, co jako dítě zjistil; že skrze film lze vyjádřit cokoliv. Lásku, bolest, nenávist, zoufalství i smích.
Závěrem svého snímku Spielberg ukazuje, že on svůj lék na duši našel v podobě filmů. Zde je jeho bezpečný svět. Svět, který má ve svých rukou. Spielberg je ve Fabelmanových melancholický, nikoliv však patetický. Snímek se nevyhýbá se jeho temné stránce. Byť se často vrací ke svým charakteristickým motivům, ve kterých lze rozpoznat jiná jeho díla, Fabelmanovi jsou bezesporu jedním z jeho nejoriginálnějších filmů.
