Probuzení v nejrušnější čtvrti Tokia, Šibuji, sklidilo zasloužené ocenění. Mladá autorka Anna Cima svým debutem okamžitě získala řadu příznivců. Netrvalo dlouho a literární sbírku obohatila o sedmisetstránkový román Vzpomínky na úhoře. Obsáhlé dílo čtenáře neuspí, ale ponoří do fantaskního světa plného dobrodružství.
Česká japanoložka, překladatelka, spisovatelka a milovnice všeho, co Japonsko nabízí. Tak by se ve stručnosti dala představit jednatřicetiletá Anna Cima. Díky úspěšné prvotině Probudím se na Šibuji má na svém kontě několik literárních cen: Magnesia Litera za objev roku 2019, Cenu Jiřího Ortena a Cenu Česká kniha. Do svých literárních počinů přenáší kouzlo a filozofii východní části Asie. Studium japanologie prohloubilo její zálibu v této zemi a japonská kultura se pro ni stala inspirativním uměleckým zdrojem. Sama Cima o sobě tvrdí, že je pozorovatelkou, jež spojuje dvě kultury – českou a japonskou – dohromady.
Začínáte-li knihu číst až ve chvíli, kdy vás osloví její přebal či potah, je možné, že Vzpomínky na úhoře vás na první pohled nezaujmou. Tedy pokud nejste vyznavači minimalismu. Název díla souzní s lehkou kresbou na obálce. Tmavá barva navozuje noc u vody a příležitost spatřit vzácné noční tuláky. Tento pocit umocňuje šupinatě lesklý vzor písma. Když dáte šanci nejen obalu, ale také anotaci, vyvolá ve vás obsáhlé dílo chuť přečíst jej na jeden zátah.
Na začátku příběhu se objevuje krátký prolog: „Tento román je fikce. Vymírání úhořů je skutečné.“ Ačkoli nelze říct, že úhoři jsou jediným motivem narativu, rozhodně se stávají hlavním oduševnělým bodem zasahujícím do problematiky rybolovu, jehož regulace je v Japonsku zásadním tématem. Poptávka po jedinečné, pro některé lidi chutné rybě je stále velká, což vede k úhynu úhoří populace. Zajímavým faktem je, že Japonci s ohledem na různé náboženské směry berou mnoho druhů zvířat za božská a úhoř k nim neodmyslitelně patří: „Japonci se k němu modlí za bezpečný porod a spojují ho i s mateřstvím. V přeneseném slova smyslu zaručuje ryba také nekonfliktní manželství. Druhou oblastí jsou lokální legendy. Traduje se v nich například, že úhoř někoho utopil a jak se s takovým bájným tvorem místní vypořádali.“ uvádí Cima.
Postavy, s nimiž se v příběhu setkáme, mají složité osobnosti a jsou dynamické, vyvíjí se. Jejich existenční strasti hrají důležitou roli v postupné gradaci děje. Hlavními hrdinkami jsou tři ženy. Sára Fukuharová, badatelka s česko-japonskými kořeny, se zabývá výzkumem vymírajícího úhoře japonského. Žije v Jokohamě a snaží se nalézt rovnováhu a smysl života. Miju Nakadžimová trpí poruchou autistického spektra. Chová se infantilně a často bloumá ve vzpomínkách. Má nezvykle velkého úhoře Unagiho, s nímž často rozmlouvá.
Poslední zásadní postavou je Juka Suzukiová, handicapovaná publicistka, jež řeší časté neshody v manželství. Sářina bývalá spolužačka pátrá po svém zmizelém kolegovi, a právě to spojí životní cesty všech tří žen a v příběhu nastane zlom. Dílo obsahuje více linií i s náhledy do minulosti, které jsou poskládané do hlavního děje. Za zmínku stojí také kontrast mezi krutou realitou života a snovými prvky.
Vzpomínky na úhoře jsou o dost vyzrálejším dílem než prvotina Probudím se na Šibuji. Ať už se jedná o kompoziční strukturu díla, či o detailní rozvoj hlavních postav. Cimě nelze upřít talent pro barvité vyprávění. Popisné pasáže vtáhnou čtenáře do fiktivního prostředí bez větší autorčiny snahy. Každá myšlenka je dostatečně rozvinutá a jednotlivé části příběhu mají pevný základ a jsou dobře uchopitelné.
Od začátku je patrná kontrola nad textem, což působí příjemně vzhledem k rozsáhlosti díla (sedm set stran bez ilustrací), na druhou stranu tím zmizel prostor pro interpretaci čtenáře. Konec naopak myšlenku kontrolovatelnosti vyvrací. Vnímám také eliminaci hovorových výrazů, zatímco v Probudím se na Šibuji hovorová čeština převládá. Text je plný metafor a symbolů a znalce japonské kultury potěší odkazy na různé literární skvosty. Například fragmenty básní a esejí Kitamury Tókokua pochází ze sbírky Kitamura Tókoku senšú. Za obohacující považuji také informace vztahující se k životnímu prostředí.
Porovnám-li obě knihy, přiznávám, že z Probudím se na Šibuji jsem byla více nadšená. Kniha chvílemi působila méně profesionálně, ale o to autentičtěji. Tato skutečnost výrazně přispěla ke kladnému prožitku z četby. Vzpomínky na úhoře jsou profesionální, impozantní prací o těžkých lidských osudech, hledání svého místa ve společnosti, přátelství, odvaze a neobyčejné síle. Přesto i tento román dokáže čtenáře upoutat a pozitivně ovlivnit.
