Balet Národního divadla uvedl inscenaci Tramvaj do stanice Touha v choreografii Johna Neumeiera, který se ujal i režie a výpravy. Dílo Tennessee Williamse je po baletech Kafka: Proces a Leonce & Lena dalším příspěvkem do dramaturgické linky tanečních titulů inspirovaných významnou literární předlohou. Díky své vypjaté atmosféře navíc tvoří kontrast k pohádkovým baletům z repertoáru Národního divadla.
John Neumeier (* 1939) patří k nejvýznamnějším osobnostem evropského, konkrétně pak německého baletu, přestože je americkým rodákem. Tanec studoval mimo jiné v Kodani a Londýně, v roce 1963 se pak usadil ve Stuttgartu. Místo v tamním souboru mu nabídla další výrazná baletní osobnost, John Cranko. O pouhých deset let později přesídlil do Hamburku, kde se stal ředitelem a hlavním choreografem v Hamburg Ballet. Obdivuhodné je, že v této funkci setrvává dodnes, teprve sezóna 2023/2024 bude jeho poslední. Neumeier byl od počátku nejen tanečník, ale také choreograf. Do baletních kroků převedl značnou část slavných Shakespearových děl. V roce 1983 pak byl uveden balet Tramvaj do stanice Touha.
Svými psychologickými dramaty se Tennessee Williams nesmazatelně zapsal nejen do amerického, ale celosvětového povědomí. Jeho hry jsou spíše temné, plné pokřivených charakterů a nešťastných duší, pro které je život složitou hádankou. Neexistují kladní hrdinové, každá postava je do jisté míry záporná. Nikoli však vlastním rozhodnutím, ale řízením osudu.
Nejinak je tomu i v jeho zřejmě nejznámějším díle, Tramvaj do stanice Touha. Hlavní hrdinkou je Blanche, která zoufale touží po lásce. Jenže její štěstí je zmařeno hned v počátku, kdy na svatbě přistihne svého ženicha s jiným. Ten pak spáchá sebevraždu a Blanche se uzavírá do své vlastní bubliny. Ta však zákonitě musí jednou prasknout…
Tam, kde Williamsovo drama končí, Neumeier rozehrává svůj příběh. Divák se setkává s pološílenou Blanche, již hospitalizovanou v psychiatrické léčebně. Na jevišti sleduje její odvíjející se vzpomínky na všechny situace, které ji přivedly k jejímu současnému stavu. Útržky ze svatebního veselí se mísí s pokřikováním nahodilých chlápků, u nichž Blanche marně hledala víc než fyzickou náklonnost. Choreografie první části působí na jednu stranu snově, ale také trhaně. Tanečníci se chvílemi částečně zhroutí, jako se nejspíš hroutí i mysl Blanche. V závěru první poloviny se pak bortí i kulisy a kolaps je na spadnutí.
Balet se v lecčem odklání od knižní předlohy a filmového zpracování. I pro diváka znalého Williamsova díla může být představení bez předchozího nastudování programu nečitelné.
Druhá polovina představení se věnuje událostem v New Orleans. Dostává ráz lineárně vyprávěného příběhu, nikoli překotného vzpomínání jako v první části. Tím se obě části zásadně rozcházejí. Blanche, která vystupuje jako skutečná dáma včetně kožešinového přehozu, mezi místní vůbec nezapadá. Její sestra žije už úplně jiný život, o jejím muži nemluvě. Poslední kapkou pro Blanchinu ztrátu příčetnosti je znásilnění sestřiným manželem. Tímto aktem definitivně přestává věřit na lásku. Bublina praská, ale Blanche opět utíká. Do ještě niternějšího světa, kde už ji nikdo nedohoní. Závěrečná scéna je stejná jako na začátku. Bludný kruh, ze kterého není úniku, se uzavírá.
Alina Nanu, jež je jednou z alternací Blanche, své postavě vtiskla křehkost, ale také určitou naivitu a labilitu. Dokonale ji tak vystihla a mezi ostatními skutečně působí značně nepatřičně. Naštvanost, kterou vložila do tance ve scéně, kdy nachytá svého muže s jiným, činí z této části nejlepší z celého baletu. Žádná další scéna už bohužel nevyzní takto naléhavě, a to ani jedna z těch závěrečných, kterými balet graduje.
Zaujal také Patrik Holeček, který do své role Mitche dokázal vnést patřičnou nesmělost. Mitch se do Blanche zamiluje, a tak se snaží přizpůsobit jejímu noblesnímu chování na úrovni. Když pak zjistí pravdu, tedy že Blanche není tak ctnostná, za jakou se vydává a za jakou ji považuje, čelí hořkému zklamání.
Žádná z dalších stěžejních rolí, jichž se ujali sólisté baletu Národního divadla, není už tak dobře vykreslená jako tyto dvě. Překvapivě ploše vyznívají postavy Stanleyho (Paul Irmatov) či Allana (Federco Ievolli). Ostatní dostávají jen minimální prostor a jejich přítomnost slouží spíše k načrtnutí děje než jeho detailnímu vyobrazení. Což je poněkud problematické, jelikož se balet v lecčem odklání od knižní předlohy a filmového zpracování. I pro diváka znalého Williamsova díla může být představení bez předchozího nastudování programu nečitelné.
Neumeier svou choreografii propojil v první části s hudbou Sergeje Prokofjeva a ve druhé Alfreda Schnittkeho. Výběr skvěle podtrhl ponurou atmosféru baletu a tříštící se osobnost Blanche. Hudbu však ještě doplnily méně příjemné zvukové efekty jako opakovaná střelba nebo siréna. Za nešťastné považuji také prvoplánové použití barevných filtrů na světlech. Jedově zelená a démonicky červená měly na scénu spíše karikaturní efekt.
Určitě je skvělé, že Národní divadlo uvádí taneční díla, jež vznikly ve 20. století a které boří rovnítko mezi baletem a pohádkou. Jenže je také nutné uznat, že v repertoáru najdeme lepší kusy, než je Tramvaj do stanice touha. Z těch klasických například Marná opatrnost nebo Spící krasavice a z těch moderních pak bpm, které odbornou veřejnost zvedá ze sedaček, zatímco tu laickou do nich naopak usazuje.
