Divadelní spolek JEDL uvedl inscenaci o nenapravitelné ženě Růženě Vackové. Profesorka, archeoložka a kunsthistorička, kterou komunistický režim odsoudil na 22 let do vězení, nakonec strávila v žaláři téměř 16 roků. Její nezlomnost, ale i přijatá víra se staly inspirací pro autorský text Lucie Trmíkové. Režie se ujal Jan Nebeský, kostýmy si vzala na starost Petra Vlachynská.
Růžena Vacková (1901–1982) vystudovala klasickou archeologii, dějiny umění a estetiky a dějiny divadla. Poté působila v Ústavu pro klasickou archeologii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1945 byla jmenována profesorkou, se zpětnou platností od roku 1941. Na sklonku druhé světové války byla Vacková obviněna z velezrady a odsouzena k trestu smrti. Popravě unikla jen díky květnovému povstání. Totéž se však nedá říct o jejím bratrovi a švagrovi, které nacisté zatkli už v roce 1942 a roku 1944 oba popravili. Tehdy se Růžena Vacková rozhodla konvertovat ke katolicismu.
Právě tento životní obrat fascinoval Lucii Trmíkovou. Podnětem k vytvoření hry pro ni byl nekrolog Josefa Zvěřiny, v němž se zmiňuje moment konverze Vackové. Po popravě bratra a švagra se před ní objevily pouze dvě možné cesty: buď důsledný nihilismus, nebo Bůh. Racionálně zvolila víru a tato vědomá, rozumová volba Trmíkovou zaujala.
Paradoxně momentu, který se stal impulsem pro napsání hry, se ve svém textu nakonec nevěnuje. Po nacistech se Vacková stala trnem v oku i komunistům. Podle nich kazila mládež a byla agentkou Vatikánu. V roce 1951 byla zatčena a o rok později odsouzena za vyzvědačství a velezradu. Inscenace Ženy, držte huby! se tak odehrává v kriminálu 50. a 60. let. Během necelých 16 let, které Vacková strávila za mřížemi, prošla několika věznicemi. Všude pořádala vzdělávací přednášky, které se často odehrávaly na toaletách.
Stala se jednou z nejdéle vězněných žen, která navíc opakovaně odmítala podat žádost o milost. „Vy jste si mě zavřeli, vy mě musíte pustit,“ zazní během představení. Právě její nezlomnost z inscenace vystupuje daleko výrazněji než víra, a to i navzdory postavě anděla v podání kontratenora Filipa Dámce. Ani ta se však nestala ústředním tématem – Trmíková se rozhodla představit léta uvěznění Vackové komplexně, čímž však děj rozmělnila do řady fragmentů.
Novince JEDLu chybí určitá soudržnost, hutnost, a hlavně energie, tolik typická pro jeho tvorbu.
Modlitby a obhajování svých postojů doplňuje vězeňská šikana, přednáška o nekonečném apeiron či několikaminutový koncert Bachových skladeb. Soucit a pochopení, které Vacková věnovala spoluvězenkyním, se střídají s rozčilením nad ženským kolektivem, v němž neustále někdo švitoří. Věta Ženy, držte huby! tak zaznívá z úst mladého bezcitného bachaře celkem často. Stejně jako srovnání „zločinů“ Vackové s ostatními spoluvězenkyněmi. Vyčítal jí, že zatímco některá z vražedkyň zabila pouze jednoho člověka, ona chtěla zahubit svými jedovatými řečmi zahubit celý národ.
Lucie Trmíková, jež ztvárnila Růženu Vackovou, má po celou dobu svou postavu pevně v rukou. Lehce střídá jednotlivé polohy, což je nejdokonaleji patrné v závěrečné scéně. Vacková je propuštěna z vězení a v černých šatech sedí na židli a kouří. Než cigareta dohoří, proběhne její tváří škála výrazů od radosti přes lehkou škodolibost a poťouchlost až po smutek a smíření.
Bohužel jsem během premiéry neměla pocit, že by stejně dobře sedla Jiřímu Černému jeho role dozorce. Repliky spíše odeřval, což mohl být záměr jako kontrast ke klidu Vackové, ale výsledek byl spíše rušivý. Do celku tak jeho postava zapadla pouze v momentu, kdy přišel Vackové říct, že Gagarin byl ve vesmíru a žádného Boha tam nespatřil. Jejím klidem vyprovokovaná agrese v tomto okamžiku dávala největší smysl, jinak jeho postava působila pouze jako sadista.
Přestože se inscenace ujal osvědčený tvůrčí tým, novince JEDLu chybí určitá soudržnost, hutnost, a hlavně energie, tolik typická pro jeho tvorbu. Nejde přitom o vážnost tématu – Lucie Trmíková s Janem Nebeským již několikrát dokázali, že umí vykřesat humor i z těch nejtragičtějších momentů.
