Liberecké Divadlo F. X. Šaldy uvedlo inscenaci o Marii Antoinettě, jedné z nejtragičtějších postav historie. Rakouská arcivévodkyně, jež se v osmnácti letech stala francouzskou královnou, byla mnohým trnem v oku pro svou rozmařilost. A to i poté, co se z naivní královničky stala uvědomělá žena. Režie se ujala Janka Ryšánek Schmiedtová, jíž se podařila výjimečná inscenace.
Sňatek Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty dohodli jejich rodiče. Svatba se koná roku 1770 v zastoupení, následně je čtrnáctiletá Marie Antoinetta předána Francii na hranicích obou zemí. O čtyři roky později se stává královnou. Jediným jejím úkolem je přivést na svět dědice. Jenže právě to se nedaří. Nikoli její vinou, ale v 18. století nikoho nenapadne hledat chybu u muže a krále. Děj inscenace začíná zde, v roce 1776. Mladá královna bloudí po Versailles, hádá, jaké koření bylo použito do krému kremrolí a nudí se. Nudí se i král, kterého víc než panování zajímá cokoli jiného.
Takto si to ovšem v Rakousku nepředstavovali, a tak musí zasáhnout Mariin bratr, císař Josef II. Do Francie samozřejmě přijíždí na popud své matky Marie Terezie, na niž Antoinetta rozhodně nevzpomíná s láskou. Jeho intervence je však úspěšná a Marii se postupně narodí čtyři děti. Současně k ní začnou prosakovat drby týkající se její osoby. To vše způsobí, že se z naivní a rozmařilé šlechtičny stává uvědomělá a cílevědomá panovnice. Jenže změna přichází příliš pozdě…
Liberecká Marie Antoinetta se povedla po všech stránkách. Dobře vystavěnou inscenaci skvěle dotváří výprava Davida Janoška a hudba Vladivojny La Chia.
Karolína Baranová se své role zhostila na výbornou. Přechod z naivní dívky ve vyspělou, osudem zkoušenou ženu podala věrohodně a plynule, navzdory několika časovým skokům v ději. Proměna byla patrná zejména v hlase. Jako mladičká Antoinetta přijala intonaci, při níž se mi okamžitě vybavilo duo Cuky Luky, nebrání se ani pitvoření při napodobování Josefovy vážnosti. Později však její hlas získává věcnější tón, vystupování pevnost a odhodlanost. Její proměnu zdůrazňuje ještě postava Ludvíka, který se paradoxně v sílící revoluci stává lehkomyslným a rezignovaným.
Téměř tříhodinové představení si zvládá udržet spád i divákovu pozornost, kterou nenaruší ani přestávka či Mariiny halucinační rozhovory s ovcemi. Jen konec, v němž se padlá královna staví do role oběti, jež si panování v žádném případě nezvolila sama, je poněkud zbytečně rozvláčný. Je to ovšem nepatrná skvrnka na jinak velmi dobře vystavěné inscenaci.
Skvěle funguje také výprava Davida Janoška. Zrcadlovou stěnu v pozadí jeviště doplňuje pouze křišťálový lustr, sofa a nafukovací balonkový pejsek v nadživotní velikosti. Určitý minimalismus je na místě, protože co Janošek ubral na scéně, přidal na kostýmech. Marie Antoinetta vchází v bohatě řasené, neonově žluté róbě s několikametrovou vlečkou. Pozornost poutá též její vysoko vyčesaná paruka.
Poslední, ale neméně důležitou součástí je hudba, kterou pro inscenaci složila Vladivojna La Chia. Ta si pohrála se se zvukem, jenž připomíná svist gilotiny, který doplnila o smyčce. Navzdory úvodní rozmařilosti Marie Antoinetty drží hudební podkres po celou dobu vážný tón, což inscenaci dodává potřebnou hloubku.
Liberecká Marie Antoinetta se zkrátka povedla po všech stránkách. Doufejme, že v návštěvnosti bude směle konkurovat Dianiškovu Burianovi, za který Veronika Korytářová získala cenu Thálie. Zda čeká podobné ocenění i Marii Antoinettu, se ukáže příští rok.
