Pod pojmem loutkové divadlo si většina z nás představí nepochybně představení pro děti – pohádky pro nejmenší diváky, na které se specializují soubory jako Damúza, anebo tradiční českou Řezbářskou práci. Jenže loutkou může být cokoliv, čím pohybuje lidská ruka či tělo, a loutkové divadlo může být i poetickým a akčním uměním pro dospělé. Přesvědčit se o tom lze například na přehlídce Loutex, která nedávno proběhla v pražském divadle Alfred ve dvoře.
V souvislosti se současnou tvorbou často raději hovoříme o objektovém divadle, právě proto, že pojem loutka může být pro diváka zavádějící. Loutkové divadlo zkrátka není jen zábavou pro děti, ačkoli k jeho vnímání je trocha dětské fantazie přece potřeba – protože je to právě dítě, které realisticky vypadající loutku či hračku nepotřebuje a dokáže si oživit jakýkoliv předmět. Jak to ostatně vtipně napsal v jedné ze svých písní Jiří Suchý. To naopak my dospělí jsme mnohdy tuto schopnost ztratili. V divadle ale odkládáme předsudky a uzavíráme určitou dohodu s umělcem: budeme věřit, že to, co se hýbe, je živé i vědomé, hravé i nebezpečné. Pak se přistihneme, jak tajíme dech napětím a jak nás lekají neznámé zvuky, i když naše racionální já ví, že je to jen pár dřívek a prskavka…
Je tolik možností, jak divadlo pracující s loutkami a objekty dnes využít. Lze zapojit hlas, zvuk i živly. Právě v přehlídce, jakou byl Loutex, máme možnost vidět celou řadu přístupů. Každý umělec tvoří vlastní originální svět, do něhož jako diváci můžeme přijmout pozvání. Nepředstavujte si dlouhé inscenace – představení v této aféře alternativního divadla se pohybují většinou mezi dvaceti a čtyřiceti minutami. Své nezastupitelné místo má také detailní a jemná práce se světlem, proto se hraje v intimním prostoru pro omezený počet diváků. Zapomeňte na pyšné marionety, tady někdy hrají loutky o velikosti lískového oříšku! Proto se objektové divadlo úzce setkává s výtvarným uměním.
Vesmír obsažený v mikrosvětě
Příkladem takovéhoto mikrosvěta byl v rámci přehlídky třeba Ostrov domov slovenské umělkyně Katanari (Katarína Cáková), která diváky provedla drobnými příběhy, v nichž hlavní roli hrálo cestování a hledání domova, který někdo docení jen tehdy, když se vrací z cest, a někdo je k jeho znovuobjevování přinucen. Krátké situace vypointované do laskavého zamyšlení rozehrávala performerka s těmi nejdrobnějšími předměty, kamínky, mušlemi, figurkami, lodičkou z papíru i neidentifikovatelnými drobnostmi, maskami vyřezanými z jader avokáda nebo i větší loutkou. A se zvukovou kulisou vznikající ve tmě za miniaturní scénou. Dějištěm se stalo i prosvícené leporelo, zkrátka jako v pohádce, ale s obsahem, který rozhodně nebyl banální. Autorka byla v tomto případě vypravěčkou a jednotlivé kapitoly se divákům na malinkém jevišti mohly jevit jako sledování animovaného filmu. Právě zacházení s pomyslným střihem mezi situacemi a výjevy svědčilo o jejím filmovém vidění.
Ve spolupráci s Terezou Hladkou coby hudebnicí vytvářející zvukovou krajinu především na konkrétní předměty (i hrací skříňky), představila poetická Katanari v jiné části programu ještě Oživlý kabinet. V drobném modelu divadelního portálu byl prostor jen pro její ruce, které opět oživovaly bezpočet loutek i předmětů překvapujících svou tvárností, materiálem. Jen několik zručných pohybů a tichých povzdechů dokáže i do nejbanálnější věci vlít život! S pokorou můžeme přihlížet několikasekundovým výstupům malých důmyslně konstruovaných loutek, které jsou rafinovaně vypracované, a přece nikdy nevstoupí na velké jeviště a bude je sledovat jen několik desítek soustředěných párů očí.
Mladí a talentovaní
Že nevidíme interprety, to není nic tak překvapivého. Ale že někdy nevidíme ani samotné předměty? I tak lze objektové divadlo zažít. Trojice autorek Anna Nevrlá, Adéla Gajdošová a Alexandra Rejličová připravily miniaturu Micro.Macro.Vita, v níž je vše skryto, a přitom vše odhaleno. Poloprůsvitné plexisklo s kontra nasvícením se stalo nejen plátnem, na němž se rodila a měnila akční malba, ale i dějištěm řady setkání, škádlení, pronásledování a soubojů, které vznikly pouze důvtipným voděním malířského náčiní. Stačí když na sebe i skryté předměty začnou reagovat nebo se pohybují nám povědomým způsobem, a vzniknou roztodivné situace.
Další tvůrčí tým vytvořil variaci na známou pohádku pod titulem Karkulka aneb Jak se do lesa, tak se z lesa těžko. Jejím jádrem bylo zbudování sofistikovaného hororového hvozdu plného děsivých zvuků a nebezpečí, který ve skutečnosti není ničím jiným než lesem třísek na podpal v kamnech na kruhovém podstavci. Avšak atmosféru ohrožení dovedli mladí tvůrci v tomto prostoru vytvořit velmi autentickou.
Inscenace o cestě Karkulky přes hluboký les otvírá pradávné instinkty. Loutky jsou jen v náznaku (občas narušené detailem, jako je miniaturní strakapoud), ale jejich pohyb připomíná nesmělý krok dítěte i vypočítavý přískok šelmy, les se točí a stmívá se v něm, nad krajinou se ozývají zneklidňující zvuky, vzplane oheň, zasrší jiskry a vzduch zaplní dým… Vskutku sugestivní miniatura diváky vtáhne a navodí onen pocit, s jakým snad naslouchali prvním pohádkám. (Obě zmíněné inscenace vznikly ve spolupráci s katedrou alternativního a loutkového divadla DAMU, kde se formuje generace mladých tvůrců.)
Zeleninový princ
Úcta k rukodělné práci, k živlům, k přírodním materiálům, s nimiž většinou tvůrci pracují, ta se nijak nevylučuje i s pořádnou dávkou humoru. To ukázaly mladé umělkyně Daria Gosteva a Anastázie Dobrodinská za pomoci Čajkovského suity z baletu Louskáček. Na malém jevišti rozehrály zeleninový balet, kde baletkami byly hlavičky česneku, prvním tanečníkem zázvor, charakterními tanečnicemi tykve a hrdinným princem hlávka zelí. Největší úspěch ovšem sklidily myši, které kromě krále – ten si vysloužil samostatnou loutku – ztvárňovaly menší bulvy řepy. Zkušeným vedením se s trochou fantazie změnily hned ve velmi autenticky působící hlodavce pronásledující ořechy. Humor a nadsázku přinesla i performance výtvarnice a spisovatelky Terezy Říčanové Červené mňoukání, dvacetiminutový průlet vznikem a zkázou života v jedné papírové krabici s kulisami a artefakty z papíru, úlomků skla a vyřazených fólií z barevných světel…
Uskupení absolventů katedry loutkového a alternativního divadla působící pod názvem FRAS představilo klasičtější druh loutkového divadla, jednolitý příběh. Jejich Medař vypráví pohybem a zvukem o statečném Joshim, který pro svou nemocnou sestru odchází do hor vyprosit od divokých včel zázračný lék, ale kromě nástrah přírody se musí vypořádat i s neupřímností a nenechavostí bližního.
Dva loutkovodiči vtipně a s důrazem na detaily gest rozehráli barvitý příběh jen v prostoru rámovaném vypouklým plechem a jedním sudem. Loutky jsou vytvořeny z vosku a loutka dívky, která divákům během putování zůstává na očích, hoří jako svíce. Ačkoliv příběh zní jako pohádka, má v sobě jistou groteskní brutalitu a humor černý, jako byla loutka znázorňující včelí královnu. Nese v sobě znepokojivý motiv pomíjivosti a neúprosně stravujícího času. Netřeba poznamenat, že „nemocná“ loutka není nakonec jedinou, kdo podléhá živlu. Otevřený oheň na scéně se ale vyskytuje i v řadě dalších inscenací.
Loutkové a objektové divadlo zbavuje předměty banality všednodennosti a proměňuje je ve fantastické výtvory a tvory. Právě tak jako náš mozek při sledování jejich příběhů přestává vnímat lidské ruce, které předmětům a loutkám dávají život, protože na začátku přistoupil na pravidla hry. Dalo by se parafrázovat, že tak jako pantomima dělá neviditelné viditelným, současné loutkové divadlo zase činí viditelné neviditelným.
Loutkové divadlo pro dospělé může být koncentrovanou poezií, místem zklidnění a zamyšlení, přitom ve zcela nekomerční a nebanální podobě. Divákova vnitřní spoluúčast je zásadní, protože s fantazií se zde hraje na obou stranách. Pokud jde o divácký zážitek jako takový, jde především o veliký kontrast ke vnímání klasické produkce, kdy chodíme do velkých divadel na činohry a taneční nebo novocirkusová představení, která zaplňují celý prostor. Zde se najednou celý svět, celý vesmír musí vejít na umělcovu dlaň nebo na jeviště velikosti ubrousku a my musíme zkoncentrovat svou pozornost a pochopit, že zázrak tvorby je univerzální. A také si uvědomit ono zanícení, s jakým se tvůrci věnují oboru, který nikdy nemůže uvítat publikum čítající stovky diváků, protože to není možné ani prakticky. Inscenace vyžadují v mnoha případech značné vnitřní zklidnění, nejsou plné efektů, které by stačilo hltat, tyto světy je potřeba poznávat pomalu a trpělivě. Můžeme v tom vidět i jistý terapeutický nástroj do naší uspěchané doby.
Na programu festivalu byla ještě další představení, některá s ohledem na omezenou kapacitu brzy vyrezervovaná a vyprodaná, a o víkendu pokračoval Loutex i pořady pro děti. Přehlídka se konala letos potřetí, pod tímto názvem nově. Jak uvedli sami pořadatelé: „Také svět dospělých je v rámci žánru kontinuálně objevován a přetvářen, vznikají mnohé zajímavé experimenty a pokusy s ohledáváním jeho hranic, ačkoliv jsou vzácné a nepříliš k vidění. Mnohdy jde jen o jednorázové projekty, zčásti možná proto, že loutkové divadlo pro dospělé nemá žádnou stálou platformu. Festival Loutex nabízí alespoň malý prostor ke zkoumání těchto okrajových oblastí loutkové tvorby. České loutkářství je od 1. prosince 2016 zapsáno na Seznamu nehmotného dědictví UNESCO. V této souvislosti bychom si přáli, aby loutková tvorba byla vnímána v celé své šíři a komplexnosti a aby se její žitá tradice neomezovala pouze na pohádky pro děti. Použitím přípony ex se v češtině často tvoří výrazy, které mají znít exkluzivně. Proto tedy Loutex – exkluzivní přehlídka loutkové tvorby pro dospělé.“
Na shledanou za rok!
