Kunsthalle Praha uvádí mezinárodní tematickou výstavu Bohemia: Příběh fenoménu, 1950–2000. Nezaměřuje se však na Česko, jak by se z názvu mohlo na první dobrou zdát, ale na bohému. Životní styl, jenž se etabloval v Paříži a poté rozšířil po celém světě.
Výstavu připravil hostující kurátor Russell Ferguson z Los Angeles, jehož téma bohémy dlouhodobě fascinuje. Díky výpůjčkám ze zahraničních muzeí i soukromých sbírek se mu podařilo pro výstavu v Kunsthalle nashromáždit téměř 80 děl od 39 umělců a umělkyň. Jmenujme například Alici Neel, Wolfganga Tillmanse, Nanu Goldin, Libuši Jarcovjákovou, Bijana Saffariho, Martina Wonga, Stana Douglase, Davida Wojnarowicze či Roye Ardena. Jejich tvorba mapuje bohému ve druhé polovině 20. století napříč celým světem a ukazuje různé její projevy. Právě ty si klade za úkol výstava zachytit a představit návštěvníkům.
Kunsthalle tak zve zájemce na cestu do samých center bohémů, mezi komunity lidí, kteří se rozhodli žít mimo mainstreamové hodnoty a vytvářet vlastní umělecké subkultury. Každý díl expozice vykresluje jednu dekádu druhé poloviny 20. století a klíčovou metropoli, která reprezentovala jedinečný aspekt mezinárodní bohémské kultury.
Paříž, pupek světa
Myšlenka bohémství se zrodila v polovině 19. století v Paříži a už od svého zrodu byla vlivnou součástí umělecké identity. Výraz bohemia přesně pojmenoval kulturní hnutí a životní styl, jehož hodnoty vždy vycházely z vyznávání absolutní svobody, oddanosti umělecké tvorbě a ochoty přijmout za tuto volbu leckdy i zdrcující chudobu.
Paříž byla více než sto let nezpochybnitelným epicentrem bohémy, po druhé světové válce se však o tuto úlohu začala hlásit další města. Nejvehementněji New York. V 80. letech 20. století se ale ukázalo, že centrum bohémy zdaleka nemusí být jen jedno… A tak se s umělci a umělkyněmi vyznávajícími bohémství potkáváme v Číně, Mexiku i íránském Teheránu. Na rozdíl od pařížské bohémy, jež zahrnuje umělecké směry jako impresionismus, kubismus, dadaismus a surrealismus, však není tak dobře zdokumentovaná. Alespoň částečně se to pokouší napravit právě výstava v Kunsthalle.
Výstava pokrývá období od 50. let minulého století až do počátku nultých let tohoto milénia a zahrnuje různá média – převážně fotografii, video a malbu. Kaleidoskopický zážitek končí na přelomu století, kdy bohéma – ač stále celosvětový fenomén – začíná ztrácet na obrátkách z důvodu prudkých společenských změn. K vidění jsou díla umělců a umělkyň, z nichž někteří se na společné výstavě objevují vůbec poprvé. Pro většinu pak platí, že jejich díla jsou v Česku k vidění jen zřídka.
Umělecká jízda
Byť Paříž o své výsadní postavení přišla, prvenství jí upřít nelze. A tak výstavu otevírají díla zachycující toto město v době po válce, plné neutichajících kaváren a barů. Takovou ji zachycují například fotografie Eda van der Elskena z cyklu Milostný příběh v Saint-Germain-des-Prés (1950–1954). Titul hlavního města bohémy následně ukořistil New York. Stěžejní díla této éry zahrnují krátký film Roberta Franka a Alfreda Leslieho Pull My Daisy (1959) nebo portréty radikální malířky Alice Neel. Výstava dále pokračuje zachycením „swingujícího Londýna“ 60. let, kde bohéma s nadšením přijala i módu a celebrity – díla této doby reprezentují například Richard Hamilton a Ken Russell.
Se sílícím hnutím hippies se srdce bohémy během 60. let nakrátko přesunulo do psychedelického San Francisca. Z této doby pochází výjevy z proslulé čtvrti Haight-Ashbury na fotografiích Williama Gedneyho či snímky Billa Owense z festivalu v Altamontu. Poté se bohémská scéna vrátila opět do New Yorku. Zdejší 70. léta výstižně ilustruje Nan Goldin ve slide show Balada o sexuální závislosti (1979) a instalace Nevilla D’Almeidy a Hélia Oiticicy CC5 Hendrixwar/Cosmococa Programa-in-Progress (1973).
V tomto období začalo docházet k postupné decentralizaci – bohéma se již nekoncentrovala pouze v jedné metropoli, ale v různých podobách začíná bujet v Teheránu (s kresbami perem a akvarelem od Bijana Saffariho), Vancouveru (s fotografiemi Roye Ardena), Záhřebu (s performancemi a fotkami Tomislava Gotovace) a dokonce i v Praze. Českou bohému na výstavě reprezentují snímky Libuše Jarcovjákové, průkopnice fotografického dokumentu ostrakizované LGBT scény v normalizačním Československu 80. let.
Závěr výstavy pak zachycuje melancholii přelomu století díly Gabriela Orozca z Mexika či Wolfganga Tillmanse z Londýna, která stále evokují hédonismus a bary Paříže 19. století, kde příběh bohémy začal.
