S ředitelkou festivalu francouzského divadla Sněz tu žábu Natálií Strýčkovou Preslovou jsme se sešli především proto, aby nám představila program letošního ročníku, který se uskuteční od 24. do 27. května 2023. Organizace festivalu však není její jedinou aktivitou, Natálie spolu s režisérem Jankem Lesákem tvoří umělecké vedení Divadla NoD. Brzy je čeká premiéra autorské inscenace Šmejdi útočí, a tak jsme využili příležitosti a zeptali se, jak se daří nejen Žábě, ale i NoDu a na co se v nejbližších dnech můžeme těšit.
V NoDu působíš s Jankem Lesákem už šestou sezonu. Když jsi nastupovala, tušila jsi, že tu zakotvíte na tak dlouho?
Určitě ne. Divadlo, do kterého jsem nastupovala, mělo úplně jinou atmosféru než teď. Přišla jsem o něco dříve než Janek a naši herci a působila jako dramaturgyně pod uměleckým šéfem NoDu Adamem Halašem. Tehdy měl na starosti celý NoD včetně galerie, kdežto my s Jankem už řešíme pouze divadlo. Tenkrát jsem si ale myslela, že udělám jednu inscenaci a půjdu pryč.
Když jste se s Jankem stali uměleckým vedením NoDu, nastavovali jste novou dramaturgickou linii a vytvořili novou tvář divadla. Jak si ve světle těchto změn NoD dneska stojí?
Než se povede úplně přetočit dramaturgii, trvá to zhruba pět až šest let. A to i ve smyslu návštěvnosti a cíleného vyhledávání programu, který nyní uvádíme. Také jsme museli znovu přesvědčit grantové komise, že je naše produkce hodnotná a stojí za podporu. Když jsme s Jankem divadlo převzali, přišli jsme o značnou část grantů. To byl pochopitelný, leč nepříjemný moment, se kterým jsme se potýkali. Zároveň si uvědomuju, že jde o přirozený proces. Financí z veřejných zdrojů ubývá a nadále bude ubývat.
Nakolik jste finančně soběstační?
Naše příjmy lze rozdělit na přibližně stejné tři části: granty, vstupenky a vlastní zdroje, což jsou různé komerční pronájmy prostor. Takže když to zjednoduším, jsme soběstační asi ze dvou třetin. K tomu je ale důležité dodat, že divadlo nevisí ve vzduchoprázdnu. Jsme součástí celé budovy a spolupracujeme s dalšími složkami NoDu, jako je kavárna a bar. Současně jsme organizačně propojení i s klubem Roxy. Tahle symbióza s sebou nese řadu výhod, ale i rizika. Když je ve finanční krizi jedna část, pocítí to všichni.
Divadlo by tedy zvládlo fungovat i bez příjmu z grantů?
Třetina je pořád podstatná část příjmu. Bez dotací by naše fungování bylo hodně složité a museli bychom další směřování hodně překopat. Určitě zatím nejsme schopní se bez nich úplně obejít. Ale čím dřív se tomu přiblížíme – a nejen my, ale divadlo obecně –, tím lépe.
Směřuje česká divadelní scéna k transformaci, co se financování týče?
Nevím, jestli směřuje, ale měla by. Současná podoba není dlouhodobě udržitelná. V tomhle ohledu je pro mě inspirativní systém ve Francii. Například model koprodukcí, kdy málokterá inscenace vzniká pouze pod jedním divadlem. Zpravidla se na financování a tvorbě podílí tři a více subjektů. Což současně otevírá další možnosti, kde inscenaci uvést, a díky tomu i déle vydrží na repertoáru. Také to zamezí nadprodukci, což je další bolestí českého divadla. U nás koprodukce v tomto pojetí téměř nefungují, přitom jde o geniální cestu, jak divadlo ufinancovat.
Kolik premiér v sezoně uvede NoD?
Minimálně tři, které máme dané grantem. Průměrně jich míváme tak pět, když sečtu všechny rezidenční soubory. S Jankem a naším souborem děláme pro NoD jednu inscenaci ročně a určitě tohle číslo nechceme navyšovat.
Letos jsme chtěli NoD posunout právě směrem koprodukcí místo rezidence. Mohly by tak vzniknout větší projekty, protože by je financovalo více subjektů z různých zdrojů. Ale u grantových komisí jsme s tímhle narazili a nedopadlo to. Vlastně ani nevím proč. Buď jsme to špatně vysvětlili, nebo je u nás podobná praxe zatím málo rozšířená. Ale touto cestou bychom se do budoucna chtěli vydat.
Aktuálně vás jedna premiéra čeká, na konci dubna s Jankem Lesákem uvedete inscenaci Šmejdi útočí. Můžeš nám říct, o čem bude?
O šmejdech. Zmapovali jsme, kam se v dnešní době vyvinuly podvody a jak snadné je jim podlehnout. Podvodníci se z ulic přesunuli do online prostoru a od covidu čísla případů razantně narostla. Opět pracujeme dokumentárním způsobem, se skutečnými scénáři podvodů. Tím, že je ukážeme, doufáme, že přispějeme k většímu povědomí a diskuzi o nich. Protože mluvit o nich nahlas je jediná cesta, jak se jim bránit.
Zní to jako představení, na které bych měla vzít svou babičku…
Vlastně bys na něj měla spíš přijít ty sama. Tohle je zajímavá věc, na kterou jsme narazili během zkoušení – hlavní cílovou skupinou podvodníku už zdaleka nejsou senioři, ale lidi ve věku od 18 do 59 let. Té proměně určitě hodně napomohl i dokument Šmejdi z roku 2013, který jejich offline praktiky celkem zredukoval. Dalším důvodem byl covid. Inscenaci jsme konzultovali s řadou odborníků včetně oddělení prevence Policejního prezidia a všichni se shodli, že covid způsobil obrovský rozvoj online podvodů.
Proč jste zvolili právě tohle téma?
Protože je všude kolem nás, všichni si o tom povídají a taky jsou ty podvody čím dál dokonalejší. Připadá nám, že jde o tak častý jev, až se stal běžnou součástí života. Každý druhý uživatel internetu se potká s podvodníkem. Nemusí se nutně nechat napálit, ale ke kontaktu dojde. Třeba na Facebooku, kdy ti zdánlivě píše kamarád, ale jeho účet už je napadený a jeho jménem tě osloví někdo jiný.
Zkrátka jde o velké téma. Podobně velké je i přesvědčení spousty lidí, že jich se to netýká, že jim se to stát nemůže. Jenže týká a může, protože tímto přesvědčením ztrácí obezřetnost. Některé studie také ukazují, že ideální oběti mají určitou výši IQ. Podprůměrně inteligentní lidé jsou rezistentní vůči různým manipulativním technikám jako sociální inženýrství, nátlak nebo práce s emocemi.
Krátce po premiéře, hned v květnu nás čeká osmý ročník festivalu současného francouzského divadla Sněz tu žábu. Jak bys zhodnotila jeho existenci?
Od roku 2015, kdy proběhl první ročník, se nám podařila spousta věcí. Přeložili jsme téměř třicet současných francouzských textů, které jsme divákům představili v češtině. Přivezli jsme několik kvalitních, uznávaných inscenací, které by bez naší snahy do Česka asi jen tak nepřijely. Systematicky mapujeme francouzské divadelní prostředí, jezdíme na festivaly a jsme v kontaktu s řadou partnerských institucí. Díky tomu fungujeme pro české divadelníky jako prostředník při kontaktu s francouzskými divadelníky. Dáváme tipy na hry pro uvedení v ČR nebo na inscenace, které přivézt na festivaly.
Na druhé straně se Sněz tu žábu po celou dobu potýká stále s těmi samými problémy. Tím mám na mysli hlavně finance.
Jak se to projevuje na výsledné podobě festivalu?
Kvalitu představení držíme, ale nepřivezeme jich třeba tolik anebo musíme některé vysněné tipy už dopředu škrtnout. Inscenace, ve kterých hraje deset operních zpěváků, tři tanečníci a v zákulisí běhá dalších osm různých technologických profesí, si zkrátka nemůžeme dovolit. Francouzské produkce jsou jedny z nejdražších, honoráře pro umělce jsou na naše poměry vysoké. Musíme si proto vypomáhat veřejnými penězi. Bohužel si neumím představit, že by festival dokázal kompletně pokrýt náklady z vlastních zdrojů. Snažíme se shánět další zdroje, například ve Francii, která tím podpoří prezentaci své kultury v zahraničí. Přesto jsou pro nás české granty zásadní.
Nepříjemné pak je, že částky se za těch osm let neustále snižují, zatímco náklady naopak rostou. Letos jsme třeba dostali od Ministerstva kultury nejmenší příspěvek za celou dobu existence festivalu. Samozřejmě si uvědomuji, že peněz je málo a situace je, jaká je. Opravdu nečekám, že si budeme královsky žít za státní peníze. Ale pak je hodně složité něco organizovat, tak to prostě je.
Další věc, se kterou se pokaždé potýkáme, je, že výsledky dotací na daný rok se dozvíš v dubnu toho roku. Což tě staví do nelehké pozice, protože francouzské soubory jsou zvyklé plánovat na více let dopředu. Pokud je sem chceme dostat, musíme si je nejen zarezervovat, ale také zaplatit zálohy na honoráře. A když pak v dubnu přijde zpráva o dotacích, přičemž Sněz tu žábu se koná v květnu, vznikají pro nás jako organizátory mnohdy nezáviděníhodné situace. Ale nevím úplně, jestli to má nějaké řešení. Také nechci křičet, že nám stát dává málo, protože tak to je a bude a musíme se s tím naučit žít.
Proč by se český divák měl zajímat o francouzské divadlo?
Pro českého diváka je ve francouzském divadle plno zajímavých věcí. V jistých ohledech je nám daleko bližší než německé divadlo. To má u nás větší povědomí, každý rok se koná velký festival německého divadla, ale někdy si říkám, že s německou divadelní scénou má ta česká méně styčných bodů než s tou francouzskou. Jsou spřízněné tematicky, humorem i třeba podílem autorského divadla v daném prostředí.
Když se na to podíváme z profesionálního hlediska, představuje francouzské divadlo velkou inspiraci. Už jen v otázce financování, které jsme se dotkly na začátku. Ale třeba i v tvorbě pro děti a mladé diváky. Nebo v postavení dramatika v divadle, kde se jedná o plnohodnotnou profesi na plný úvazek. Tohle je v našem prostředí zatím sci-fi a většina divadelních autorů píše hry jako koníček.
Letošním hlavním hostem je Céline Garnavault s představením Blok, divadlem zvukových objektů pro děti od tří let. Proč jste vybrali právě tuto inscenaci? Je česká nabídka divadla pro děti nedostatečná?
To asi ne, ale hodně záleží jak kde. Když budeme hodnotit třeba pražskou scénu, myslím si, že tady je po tomto typu divadla velký hlad. A nadsázce řečeno, Minor s Damúzou to nestíhají pokrýt. Po republice jsou sice rozesetá kamenná divadla s produkcí pro děti, ale také města, kde dětské divadlo není vůbec. Učitelé s třídami pak musí cestovat, nebo jsou odkázaní na nabídku jednotlivých souborů, z nichž některé nabízí kvalitní divadlo pro děti, které rozvíjí jejich fantazii správným způsobem, ale některé taky naprosté průsery, kdy „umělci“ své diváky podceňují a všelijak na ně šišlají.
Předpokládám, že Blok patří do té první skupiny…
Ano. Dětské divadlo ve Francii je pestré, různorodé. A my si uvědomili, že ačkoli jde o celkem bohatou oblast, zatím jsme se jí nevěnovali dostatečně. Představili jsme několik textů pro děti, které jsme překládali, ale inscenace tu ještě nebyla. Respektive předloni jsme uvedli Artefakt, ale ten mířil už spíše na teenagery.
Blok je zvuková inscenace pro děti od tří let. Soubor se zaměřuje na nejmenší diváky a tvoří pro ně kvalitní autorská představení postavená na technologiích. V Bloku vystupuje jedna herečka a šedesát malých reproduktorů vytvořených sound designerem Thomasem Sillardem přímo pro tuto inscenaci – ty jsou pro herečku důležitým parťákem. Představení vychází z tématu města a městských zvuků, pro pražské děti to tedy bude něco důvěrně známého, co je ale přivede do fantazijního světa. Jedná se o špičkové technologické divadlo, které na sebe klade stejné nároky, jako by šlo o představení pro dospělé. Což by podle mě dětské divadlo mělo splňovat.
Jak probíhá výběr inscenací a textů?
Texty vybíráme na základě výzvy, kterou každý rok vypisujeme směrem k francouzským autorům. Většinou nám přijde kolem dvou set textů. Podmínky jsou, že musí jít o již vydaný nebo uvedený text. Zároveň nesmí být starší než pět let, protože chceme ukázat současnou dramatiku.
Inscenace pak vybíráme přímo na festivalech nebo divadlech, které ve Francii navštěvujeme. Na festivalech se také často dozvíme další tipy.
Podle čeho jste vybírali letošní texty? Spojuje je konkrétní téma?
Tematická spojnice mezi nimi není, tím bychom se zbytečně omezovali. Jde nám hlavně o kvalitní text, který je něčím výjimečný a má potenciál oslovit českého diváka.
V rámci všech textů často vyvstane téma, které se opakuje, ale nelpíme na tom, aby se projevilo i ve finálním výběru. Spíše jde o zajímavý ukazatel toho, jak se dramatika vyvíjí a jaké se v ní odráží současné společenské problémy.
Do festivalového programu se „probojovaly“ čtyři texty. Který z nich by si diváci neměli nechat ujít?
Letos nás hodně zaujala Nebraska od renomované a často uváděné autorky Sophie Merceron. Stylem bych její text přirovnala ke kombinaci Tennesseeho Williamse a Gabriela Garcíy Marquéze. Jedná se o americkou modernu odehrávající se na poušti v Nebrasce, uprostřed ničeho. Hlavní postavy řeší existenciální problémy a do toho je zde fantazijní rovina s mrtvými dušemi. Řekla bych, že Nebraska má u nás velký potenciál.
Na druhé straně máme mladého, začínajícího autora. Marcos Caramés-Blanco poslal text Gloria Gloria, který bude mít 24. května – v první den festivalu – premiéru v Paříži. Jeho scénickou skicu v režii Braňo Mazúcha uvedeme v pátek 26. května. Popsala bych text jako kombinaci činoherního monodramatu a experimentální práce s textem. Nejde přitom o libůstku pouze pro divadelní fajnšmekry. Přirovnala bych to k Bridget Jonesové zasazené do experimentálního divadla. Což nám připadalo jako zajímavé spojení a rádi budeme Marcosovu tvorbu dál sledovat.
